Hlavní strana » Články a eseje » Sociální návyky a důchodová…

Sociální návyky a důchodová reforma

Články a eseje, 7. 2. 2002

Dnešní důchodový systém naší země je do budoucna evidentně finančně neudržitelný. Špatné v něm je navíc to, že ani tento systém neposkytuje takovou výši a takovou strukturu důchodového zabezpečení, které by lidé pokládali za spravedlivé a dostatečné.

Radikální změna je více než nutná a kolem tohoto tématu nesmíme chodit jako kolem horké kaše. Blíží se volby, což není příznivá chvíle pro komplikované věci, ale v tomto případě se jedná o něco, co naše letošní volby daleko přesahuje. Před námi je odvážný (a nebo velmi neodvážný, a proto nedostatečný) krok do naší společné budoucnosti. Buď ho uděláme nebo ne. Jsem více než přesvědčen, že ho udělat musíme.

Co od nás ode všech bude tato radikální změna vyžadovat? Svým způsobem je to možné označit za jisté převedení stáří ze sféry státní do sféry soukromé, čili jistá privatizace vlastního osudu každého z nás. Pro zabránění vzniku případné paniky na straně některých čtenářů rychle dodávám, že se jedná jen o privatizaci velmi částečnou, protože stát z toho úplně vyloučit nechceme. Pouze chceme zásadně změnit jeho úlohu.

Více než jedno století ve většině vyspělých zemí světa (samozřejmě i u nás doma, navíc v komunistické variantě) v sociální politice dominoval pruský, Bismarckův socialismus, který je dodnes v Evropě hájen sociálními i křesťanskými demokraty a který se jejich zásluhou dostal i do samotných základů stavby zvané Evropská unie. Dnes nám tedy jde o něco jako o antibismarcka a o zbavení se - jím inspirovaného - státního paternalismu nad životy lidí.

Abychom se ale mohli s Bismarckem důstojně a důsledně vypořádat, musíme provést radikální a v mnohém nelehkou či dokonce bolestnou změnu sociálních návyků a sociálních instinktů občanů naší země. Vyžaduje to, aby lidé začali - od své plnoletosti či od zahájení vydělávání si - považovat za zcela přirozené a samozřejmé, že se na své vlastní stáří musí připravovat. Stále opakuji, že stáří není nečekaná, nepředvídatelná událost.

Potřebná změna předpokládá dospět k jiné kombinaci starání se státu a osobní aktivity lidí. Impuls k tomu bude dán snížením povinných plateb na důchodové pojištění (dnes je to 26 korun z každých 100 korun mezd a platů!) a motivováním jednotlivců ušetřené peníze (a případně i peníze další) investovat do svého vlastního stáří. Zásadním způsobem to mimo jiné rozšíří svobodnou volbu člověka o jeho vlastním životě. Stát by poskytoval jednotný (chcete-li rovný), více méně jen zabezpečovací či výchozí důchod. Zbytek by si dotvořil každý člověk sám. Tento výchozí důchod by musel být nižší než dnešní, ale výhodou by bylo, že by tvořil jen část příjmů každého důchodce. Pro drtivou většinu lidí část menší.

Přechod na nový systém by byl samozřejmě generačně výrazně diferencovaný. Dnešním důchodcům by byly jejich stávající nároky plně zachovány. Opravdu mladí (do 30 či 35 let věku) by do nového systému vstoupili povinně. Mezigenerace by si mohla vybrat a tento jejich výběr by mohl být usnadněn jistou verzí kupónového systému. Pomocí kupónu (či obecně dluhopisu), jehož hodnota by byla odvozená od toho, co člověk na své důchody v minulosti již zaplatil, a který by byl splatný při odchodu do důchodu, by mohlo pro většinu dnešních nedůchodců dojít k rychlému přechodu do systému nového. Proveditelné to všechno je, nevymlouvejme se na různé složitosti.

Jen je třeba rychle a odvážně začít.

Václav Klaus, Deníky Bohemia, 7.2.2002