Hlavní strana » Články a eseje » Privatizace stáří je více než…

Privatizace stáří je více než potřebná

Články a eseje, 12. 2. 2002

Privatizace stáří či lidského života, ve své podstatě privatizace důchodového systému – jakkoli pro někoho tato slova mohou na první pohled vypadat radikálně, revolučně, neopatrně a nebezpečně – je nutným, logickým a správným krokem. Nikdo by se jich neměl bát, neboť stát by ze systému vyloučen nebyl. Jde „jen“ o to změnit jeho úlohu, změnit sociální návyky lidí a ze zajištění ve stáří udělat více soukromý než veřejný statek. Změna je nutná, protože důchodový systém, jehož základní podobu jsme zdědili z minulého režimu, je do budoucna finančně naprosto neudržitelný. O tom mezi analytiky není žádný spor.

Jednou z příčin narůstajícího deficitu na důchodovém účtu je nepříznivý demografický vývoj. Za posledních deset let vzrostla průměrná doba dožití o čtyři roky, zatímco porodnost stále klesá. Jestliže v roce 1994 na 5,2 miliónu plátců pojistného připadalo zhruba 2,5 mil. důchodců, za uplynulých 7 let počet plátců klesl o 500 000, zatímco počet důchodců o 100 000 vzrostl. Bude-li tento podobný trend pokračovat, ekonomicky aktivní obyvatelstvo nebude schopno zvyšující se břemeno unést. Druhou příčinou problému a neudržitelnosti je chybný důchodový systém, který de facto eliminuje jakoukoli vazbu plateb člověka v průběhu jeho produktivního života na jeho vlastní důchod.

Změna je nutná, ale je třeba přiznat, že důchodová reforma není neutrální, technickou operací, nýbrž navýsost politickým projektem. A ten vyžaduje přijít s jasnou a otevřenou filozofií. Více než jedno století ve většině vyspělých zemí světa dominoval pruský, přesněji řečeno Bismarckův socialismus, který je i dnes v Evropě hájen sociálními i křesťanskými demokraty. Jejich zásluhou se dostal do samotných základů stavby zvané Evropská unie. Jde-li nám o zbavení se státního paternalismu nad životy lidí a o funkční důchodový systém, je nutné se Bismarckova dědictví zbavit.

Za vhodnou alternativu považuji důchodový systém, který by rovnoceným způsobem zavedl pilíř státní (solidární) a pilíř soukromý (individuální) a za primární by považoval ten druhý. To samozřejmě vyžaduje snížit povinné důchodové pojištění a umožnit, aby lidé mohli o svých penězích a důchodech rozhodovat sami. Státní pilíř by poskytoval jednotný, relativně nízký, více méně zabezpečovací, výchozí důchod na solidárním základě. Dominantní část svého důchodu by si však vytvářel každý člověk sám: spořením, investováním nebo pojištěním.

Předpokladem vzniku takového systému je větší transparentnost příspěvků na důchodové pojištění. Jedině tak lidé pochopí, o co jde. Platby do důchodového pojištění, které platí zaměstnanec a zaměstnavatel, by měly být sjednoceny do jedné částky. I to, co dnes platí zaměstnavatel, se musí stát součástí hrubé mzdy zaměstnance, aby jej viděl na své výplatní pásce. Teprve pak si lidé uvědomí, o jak obrovskou sumu (26 korun z každé vydělané stokoruny!) se jedná.

Podíl příspěvků na sociální zabezpečení na HDP v naší zemi přesahuje 17% a patří v 28 zemích OECD k nejvyšším (před námi je pouze Francie a Nizozemí!). Tím bychom se neměli chlubit a pan Špidla to nikomu neříká. V podílu příspěvků na sociální zabezpečení na celkových daňových výnosech stojí Česká republika v OECD dokonce na prvním místě. To tak nemůže zůstat. Daňovou kvótu je třeba udržet na nízké úrovni a podíl sociálního a zdravotního pojištění je třeba snížit. Sociální pojištění není nic jiného než jinak nazvaná daň.

Sníží-li se pro účastníky nového systému sazba důchodového pojištění, úroveň jednotného, lépe řečeno rovného důchodu se vůči průměrné mzdě sníží. Možnou variantou je např. jednotný důchod na úrovni 30 % průměrných mezd při poklesu sazby důchodového pojištění z 26 % přibližně na 15 %. Radikálnější verzí by byl rovný důchod na úrovni 20% při poklesu sazby důchodového pojištění na 10%. Jakkoli tato čísla působí odvážně, mějme na paměti, že čím vyšší by byla úroveň jednotného důchodu, tím menší úsporu by občané realizovali a tím menší efekt by reforma měla.

Přechod na nový systém by musel být plynulý. Dnešním důchodcům by stávající nároky musely být plně zachovány. Mladí (do 30 či 35 let věku) by do nového systému vstoupili povinně. Mezigenerace by si mohla vybrat a tento její výběr by byl usnadněn jistou verzí kupónového systému. Pomocí kupónu (či obecně dluhopisu), jehož hodnota by byla odvozená od toho, co člověk na své důchody v minulosti již zaplatil, a který by byl splatný při odchodu do důchodu, by mohl pro většinu dnešních nedůchodců přechod proběhnout relativně hladce a bezbolestně.

Častou námitkou proti tomuto návrhu důchodové reformy je, že popírá solidaritu. Je to politováníhodný omyl. Ve státním pilíři by došlo k posílení, nikoli oslabení solidarity. Všichni občané bez rozdílu příjmu a majetku by pobírali jednotný, rovný důchod. Přerozdělování by zde proto bylo podstatně větší než v dnešním systému. V soukromém pilíři by naopak platila úplná zásluhovost, dobrovolnost a svoboda volby. Důchod, který by v soukromém pilíři vznikl, by byl přirozeně nerovný, a to velmi.

Byla vyslovena obava, že díky navrhované reformě v důchodovém systému vznikne deficit. To je pravdivé jen částečně. Střednědobý deficit přetrvá, bude však menší, než jaký by existoval bez reformy. Přechodné období bude zmírňováno změnami věku pro odchod do důchodu a dalšími podobnými opatřeními. Cílem této radikální reformy není a nemůže být řešit dnešní účetní deficit průběžného systému, nýbrž provést systémovou změnu, která změní sociální instinkty a návyky občanů. Privatizace důchodového systému znamená privatizaci vlastního osudu každého z nás.

Václav Klaus, Hospodářské noviny, 12.2.2002