Hlavní strana » Články a eseje » Doslov ke sporu o centrální…

Doslov ke sporu o centrální banku

Články a eseje, 21. 7. 2000

Minulý týden schválila sněmovna novelu zákona o ČNB. Její projednávání se stalo dalším významným střetem a to ne o bankovnictví, ale o samotný charakter našeho státu. Šlo o to, zda bude Česká národní banka snesena z nebe na zem, zda se stane součástí demokratického systému naší země nebo zda i nadále zůstane zcela mimořádnou, exkluzivní institucí. Zastánci standardní parlamentní demokracie a vyváženého systému pravomocí zcela logicky hlasovali pro změnu, zastánci elitářství (Unie svobody, KDU-ČSL, sama ČNB a Hrad) byli pro status quo, resp. pro další posílení tzv. nezávislosti, vlastně nekontrolovatelnosti ČNB.

Nejedná se o nic nového. Je to u nás už poměrně běžná debata, je to standardní spor, ve kterém jsou karty dávno rozdány, jen se čas od času mění téma.

I v tomto případě chtějí naši moudří a vyvolení, aby personální obsazení naší nejmocnější ekonomické instituce předurčoval jeden jediný člověk – prezident republiky – a aby mu do toho nikdo jiný nemohl mluvit. Ve světě, resp. ve světě demokratickém, tomu tak není. Tam buď někdo jméno guvernéra a celé bankovní rady prezidentovi (či královi) navrhuje – to je běžné v Evropě – nebo je to tak, že prezident v prezidentských systémech (jako je USA) tato jména navrhuje sám a kongres je schvaluje, a to po dosti složitém a náročném projednávání.

Někteří jsme si troufli říci, že by to u nás mělo být podobně a už je oheň na střeše. Jsme dokonce obviňováni, že chceme manipulovat českou měnou, což je nesmysl a vědomá nepravda. K větě zákona, že ČNB nesmí od nikoho přijímat pokyny či instrukce (což v zákoně bylo a je i nadále) byla nyní přidána věta, která je ve světě zcela běžná, že banka musí základní věci (a to byl jejich okruh v novém zákoně po dlouhých diskusích nadměrně – a já myslím, že chybně – zúžen) s vládou konzultovat. Povinnost konzultace je malým, ale nesporným vylepšením zákona. Je to pro Jeho Veličenstvo guvernéra ČNB tak velkou potupou? A tak velkým omezením?

Kdyby u nás toto pravidlo platilo v minulosti, mohli jsme si leccos ušetřit. Naše centrální banka a její obhájci v médiích se tváří, že je měna něco jako metrická soustava a že jakýkoli pokus ji ovlivnit je něco jako měnit délku onoho pověstného metru v Sèvres. Musím autoritativně tvrdit, že tato analogie správná není, a to mimo jiné proto, že sama banka „délku metru“ svým rozhodováním často mění. V období 1996-2000 to udělala mnohokrát s velmi zásadními – a nemálo problematickými – důsledky pro nás pro všechny.

Chtěla-li by banka zafixovat v zákoně růst množství peněz v ekonomice (jak by si přáli např. zastánci radikální verze monetaristického uvažování v čele s Miltonem Friedmanem), zůstala-li by pak centrální bance pouze její víceméně technická funkce, pak ať guvernéra jmenuje kdokoli, třeba pomocí celonárodní loterie. Není-li tomu ale tak, je pozice guvernéra nejdůležitější ekonomickou funkcí v zemi. Proč toto někteří politikové nechtějí uznat a proč nechtějí, aby se banka podřizovala obvyklým postupům? Není to proto, že chtějí, aby platily méně standardní procedury?

Další změny v zákoně – jako je např. schvalování běžného i investičního rozpočtu ČNB sněmovnou, kontrola účetnictví ČNB Nejvyšším kontrolním úřadem (který kontroluje i vládu, i parlament, i prezidenta), srovnání platů členů bankovní rady s vládou – jsou věci spíše okrajové a já osobně bych jejich neschválení přežil, ale musím si klást otázku, proč naše centrální bankéře tak pálí? Proč je tolik nechtějí? Proč je tolik nechtějí také pánové Pilip, Kühnl, Mertlík a někteří další? Nešláplo se snad někomu na kuří oko? Je to pro ně takové omezení? V čem je to omezuje? Ovlivňuje to rozhodování o mezibankovních úrokových sazbách, o výši povinných minimálních rezerv bank, o výši měnového kursu či o udělování bankovních licencí?

Dobře vím, že tomu tak není. Dobře vím, že jde jen a jedině o výsady a o nekritizovatelnost a nekontrolovatelnost. Právě proto byl celý ten křik v parlamentu i kolem něj tak falešný. Snad už tomu ale konečně začíná více a více lidí i u nás rozumět.

Václav Klaus, Večerník Praha, 21.7.2000