Hlavní strana » Články a eseje » Problematiku vzdělání si,…

Problematiku vzdělání si, pane rektore, netrivializujme

Články a eseje, 30. 8. 2001

Článek rektora Zlatušky (s názvem „Premiéři zdecimovali naše univerzity, MFD, 18. července 2001) je – jak je to v jeho případě obvyklé – směsí nekonzistentní demagogie jedné, až příliš průhledně se chovající zájmové skupiny na straně jedné a málo přesvědčivých statistických čísel, jejichž interpretace je více než nejednoznačná, na straně druhé. Zkusme se na to podívat trochu seriózněji. Pro svůj argument, že polistopadoví premiéři naší země (pan rektor půvabně vynechává P. Pitharta) zdecimovali naše univerzity, uvádí pan rektor jako hlavní argument to, že se v 90. letech v České republice v reálné hodnotě snižovaly finanční prostředky vydané na jednoho studenta. To sice pravda je, ale je to mimořádně zlá polopravda, která neříká, že u nás od roku 1990 dochází na vysokých školách k soustavnému, a to velmi radikálnímu zvyšování počtu studentů. Matematika je pak ovšem neúprosná – více peněz do vysokých škol, daleko více studentů, méně peněz na jednoho studenta. Mohlo to být jinak?

Ze Statistické ročenky České republiky se dozvíme, že ze 118 194 vysokoškolských studentů ve školním roce 1990-91 stoupl počet studujících v roce 1999-2000 na 183 954, tj. o 56%! To je téměř neuvěřitelné číslo. Známe ho? Kdybychom do tohoto porovnání zahrnuli i studenty na vyšších odborných školách, které u nás do roku 1990 neexistovaly (a zdůrazňuji, že např. v USA zahrnují do vysokoškolského studia i řadu nižších úrovní studia, což velmi deformuje mezinárodní porovnání), vyšplhal by se nárůst na 82%! Co jiného se u nás za jedno desetiletí po pádu komunismu tak výrazně změnilo? Snad jedna jediná, bohužel stejně nedoceňovaná věc – zlepšení životního prostředí.

Otázkou zůstává, jak toto enormní zvýšení počtu studentů hodnotit, což pan rektor zcela opomíjí. Na jedné straně se tím přibližujeme západním zemím, které měly a stále ještě mají o něco vyšší podíl obyvatel s vysokoškolským vzděláním. Z tohoto hlediska je to snad dobře, i když to u nich vyvolává potřebu „dovážet“ pracovní síly na nevysokoškolská povolání. Na druhé straně samotný extenzívní nárůst počtu studentů „za každou cenu“, tedy bez současného adekvátního zlepšení kvality i kvantity lidského kapitálu pedagogů a služeb jimi nabízených, u nás v posledním desetiletí s největší pravděpodobností vedl ke snížení průměrné hodnoty vzdělání. I to je elementární matematika a ani té se nemůžeme vyhnout – ani my, ani pan rektor. A to dobře není.

Růst počtu studentů navíc v naší zemi nebyl stejnoměrný. Zatímco pražská Karlova univerzita za těchto deset let zaznamenala zvýšení počtu studentů o jednu pětinu, Masarykova univerzita v Brně, jejíž rektorem je pan Zlatuška, se těší nárůstu téměř o sto procent. To by bylo třeba vysvětlit a obhájit. Odpovídalo tomu v Brně zvýšení kvality vzdělání? Je také o 100% více a lepších učitelů? To by bylo dobré téma k novinovým článkům, ale ty bohužel neexistují. O tom pan rektor napíše.

Údaj o poměru počtu studentů na akademického pracovníků (nazvěme si jej pracovně „Zlatuškův index“) není interpretačně jednoduchý. Autor uvádí, že se tento index ve Velké Británii zvýšil z 9:1 v roce 1980 na 17:1 v roce 1988. Není mi vůbec jasné, zda to pan rektor chválí nebo haní. Vyšší poměr může signalizovat vyšší produktivitu práce pedagogů. Nižší index zase vzbuzuje naději, že má pedagog na studenty více času a že se jim může individuálně věnovat. Počet studentů na jednoho pedagoga je proto spíše výsledkem celé řady protichůdných a protipůsobících procesů, nemalých tlaků a protitlaků různých zájmových skupin, vztahu nabídky a poptávky po vzdělání apod. než  výsledkem produktivity univerzity jako takové. To by měl pan rektor vyargumentovat.

Zvýšil-li se v České republice ve vysokém školství Zlatuškův index z 10:1 v roce 1990 na 14:1 v roce 1999, je těžké říci, zda je to dobře nebo špatně. V každém případě je vývoj tohoto ukazatele v souladu s naším intuitivním očekáváním.

Podíl výdajů na vysoké školství na HDP nemá smysl hodnotit izolovaně. Rozpočtové výdaje na soudy, armádu, zdravotnictví či školství (včetně vysokého) bývají často výsledkem nemilosrdné bitvy mezi vládními ministry. Bohužel i zde se hraje nekooperativní hra „s nulovým součtem“. Je proto neseriózní halasně požadovat nárůst výdajů na školství (nebo dokonce jedné jeho parciální části), aniž by se současně uvedlo, komu se má ubrat. To říkám snad již po tisící.

Po roce 1990 u nás došlo k úžasnému otevření trhu se vzděláním. Za krátkou dobu vznikla řada nových škol, které nabízejí zcela nové služby. Podstatně se zvýšila i příležitost studovat v zahraničí. Neuvěřitelně přibylo studentů. Važme si tohoto daru svobody a demokracie, který se na nás na všech projevuje více než blahodárně. Jsem smutný z toho, že si toho právě pan rektor neváží.

Václav Klaus, Hospodářské noviny, 30.8.2001