Hlavní strana » Články a eseje » Nedopusťme pokračující…

Nedopusťme pokračující politizaci našeho bankovního problému!

Články a eseje, 3. 3. 2000

V posledních dnech u nás zesílil veřejný spor o ČNB, resp. samo vedení České národní banky, a zejména její guvernér, tento spor dramaticky rozehrávají. A jak dokazuje rozsáhlé interview pana guvernéra v německém Handelsblattu, je k tomu zneužívána i cizina. Měli bychom si proto nalít čistého vína:

1. Nikdo z nás jistě nechce centrální banku, která by byla podřízena vládě, která by od ní dostávala pokyny či instrukce, která by povinně profinancovávala deficit státního rozpočtu emisí nových peněz, která by rozbíhala či naopak brzdila ekonomiku podle tlaku těch či oněch politických seskupení před volbami.

2. Nikdo z nás jistě nechce centrální banku, která je totálně, absolutně, na nikom a na ničem „nezávislá“, která si velí sama sobě, která se – díky návaznosti na jednu, jedinou osobu (která zoufale hledá „někoho do party“) – „rozmnožuje“ bujením, která necítí sebemenší napojenost na občany země, jejichž životy významně ovlivňuje, která je nedotknutelná a nekritizovatelná.

Vážně, zodpovědně – alespoň někteří z nás – hledáme institucionální uspořádání (které je primárně dáno zákonem o ČNB), které by nás provedlo mezi Scyllou první a Charybdou druhé krajnosti. Otevřená a upřímná diskuse o tom je nezbytná, odmítání této diskuse – pod falešnou záminkou politizace bankovnictví – je neskutečnou arogancí.

Podívejme se na některé důležité jednotlivosti v parlamentu projednávané novely zákona trochu podrobněji:

Hned v prvním paragrafu tohoto zákona se říká, že je ČNB „ústřední bankou České republiky“. Tomuto výrazu já rozumím málo a nechci to přejít jako nepodstatnou formulaci. Jak proto, že slovo ústřední v naší tradici spojujeme spíše se slovem výbor než se slovem banka, tak hlavně proto, že tento termín vzbuzuje dojem jakéhosi ministerstva bank a to je velmi sporné. Tak si to – mnozí z nás – určitě nepřejeme.

Bylo by třeba rovnou a jasně říci, že se v naší zemi v případě ČNB jedná o instituci s duálním (a leckdy vnitřně rozporným) posláním, kterým je provádění měnové politiky na straně jedné a provádění dohledu nad bankami na straně druhé. V obou případech je však třeba přidat tam slova „státu“ a „státní“, protože jde o měnovou politiku českého státu a o státní dohled nad bankami. Vynechání těchto slov není malým či zanedbatelným rozdílem. Stejně tak se mi zdá poněkud zvláštní ona věta zákona, podle níž má ČNB „při nakládání s vlastním majetkem postavení podnikatele“, protože si myslím, že se jedná o majetek České republiky, tedy státu, nikoli o majetek naší centrální banky a navíc nevím, má-li jít v tomto případě o podnikání. To by měl zákon jasně říci.

Ze všech těchto důvodů bych si přál, aby byla ČNB označena za „státní orgán svého druhu“, protože tím by bylo ve všech těchto věcech leccos jasnější. ČNB by si např. neměla – jako je tomu dosud – schvalovat svůj vlastní rozpočet, své vlastní mzdy a platy a stejně tak není žádný důvod, proč by neschválení její zprávy o hospodaření nebo o účetnictví nemělo mít pro ni (jako pro kohokoli jiného) nějaké důsledky.

Je mnoho argumentů i pro to, aby guvernér banky musel se zprávou o měnovém vývoji vystoupit před Sněmovnou a aby musel podstoupit obvyklou parlamentní diskusi. Z této diskuse by eventuálně smělo i něco vyplynout.

Půvabné je i to, že podle předloženého návrhu novely zákona má ČNB „spolupracovat s ústředními bankami  jiných zemí, s orgány dohledu nad bankami a finančními trhy a s mezinárodními finančními organizacemi“ (paragraf 2), ale podle paragrafu 9 ČNB „nesmí vyžadovat ani přijímat pokyny od vlády“. Čili s někým musí „spolupracovat“ a od někoho „nesmí přijímat pokyny“. Co je mezi tím? Nic, jako je tomu dosud nebo něco, jak by to být mělo? V návrhu zákona postrádám něco jako „povinnost konzultací“. Místo toho je tam zaveden jednosměrný vztah: „ČNB plní poradní funkce vůči vládě“. Má někdo poradní funkci vůči ČNB?

Nemám sebemenších námitek vůči tomu, když se podle novely zákona „hlavním cílem“ ČNB stane zabezpečování „cenové stability“ místo dřívější „stability měny“. Mám ale problém s tím, že nejsou – nevím jestli opomenutím či záměrně – definovány žádné další (v protikladu k hlavním „vedlejší“ či „doplňkové“) cíle a že není naznačeno jaký je mezi těmito cíly vztah – zda jde o vztah substituční (něco za něco) nebo o vztah komplementární (buď a nebo).

V odborné diskusi je možné a potřebné uvádět další nuance. Mým záměrem v tomto textu nebylo nic jiného, než „pouze“ upozornit veřejnost, že jde o vážný, věcný, nás všech se týkající problém, že ani v nejmenším nejde o účelový politický tlak, jak se to snaží pan guvernér interpretovat.

Václav Klaus, Večerník Praha, 3.3.2000