Hlavní strana » Články a eseje » Nenalhávejme si ohledně…

Nenalhávejme si ohledně placení zdravotnictví

Články a eseje, 18. 2. 2000

Nový ministr zdravotnictví, kterého sociální demokraté hledali více než dva měsíce (a proto musíme předpokládat, že už je konečně „tím pravým“), se ve svém úvodním vystoupení moc nevyznamenal. Aby si na svou stranu získal své socialistické (rovná se málo zodpovědné) voliče, velmi zjednodušeným způsobem odmítl spoluúčast pacientů na úhradě léčby a léků.

Tomu nerozumím. Tak snad bylo možné mluvit před deseti lety, ale tak se nedá mluvit v roce 2000. Nebo lépe, tak se nedá občany-pacienty, ale ani občany-zdravotníky obelhávat.

Zdravotnictví nebylo, není a nikdy nebude zadarmo, vždycky jsme ho platili a vždycky ho budeme platit. Jde jen a jedině o to

-         jsme-li si vědomi toho, kolik nás stojí?

-         jakou formou jeho placení provádíme?

-         kdo z nás na něj přispívá více a kdo méně, a proč je tomu tak?

-         jak je pro každého z nás propojeno placení a spotřebovávání (využívání) služeb zdravotnictví?

Zdravotnictví nás bude letos stát něco kolem 140 miliard korun, čili zhruba 14 000 na každého z nás. Pokud si toto číslo nechceme uvědomit, děláme chybu. Vynechám-li pro jednoduchost, že se může stát, že platíme zbytečné úkony a zbytečné léky nebo snad předražené úkony a předražené léky a předpokládám-li tedy, že platíme skutečně to, co nám pomáhá (ať už opravdu nebo jenom „jako“, ale my tomu věříme), pak zůstávají dvě základní otázky:

-         chceme se – jako pacienti – rozhodovat na základě znalosti skutečné ceny léčby či léku a chceme tuto cenu na sobě přímo „cítit“?

-  chceme mít (případně v jaké míře) zdravotnictví jako přerozdělovací, solidární systém?

Musím trvat na tom, že zdravotnictví dosud „konzumujeme“ převážně bez znalosti jeho ceny a bez toho, že bychom ji přímo platili. Neekonom řekne, že je to tak správně, protože o léčbě a lécích rozhoduje lékař. Ekonom řekne, že díky tomu nutně dochází k nadspotřebě léčby a léků. Neekonom řekne, že by při nezbytnosti platit skutečné ceny došlo k „podspotřebě“ zdravotní péče, a tedy k ohrožování zdraví lidí. Ekonom řekne, že lidé jsou dostatečně racionální a že mají právo rozhodovat se na základě co nejúplnější informace. Neekonom řekne, že se se zdravím nemá kupčit a hokynařit. Ekonom řekne, že každá realizovaná věc má vždy proti sobě věc nerealizovanou, že vždycky jde o něco za něco, že volit mezi alternativami se musí a že zdánlivá nevolba je také volbou (pouze nevědomou).

A co udělat se solidaritou? Musíme aspoň trochu přemýšlet, protože existují tři solidarity. Jednou je solidarita mladých (méně nemocných) se starými (více nemocnými), druhou je solidarita zdravých s nemocnými a třetí je solidarita bohatých s chudými. Není to totéž. První z nich je solidaritou evidentně chybnou (vynechám-li dobrovolnou solidaritu uvnitř rodiny) – všichni nevyhnutelně procházíme jak mládím, tak stářím, na stáří se proto ve svém vlastním zájmu musíme cílevědomě připravovat. Měli bychom proto celoživotně spořit, protože musíme vědět, že ve stáří budeme konzumovat daleko více zdravotní péče než v mladém a středním věku.

To, že budeme někdy nemocní, není jistota (na rozdíl od „jistoty“ stáří), to je jen jistá pravděpodobnost a vůči ní se musíme (či můžeme) pojistit. Toto pojištění jistě nebudeme čerpat všichni stejnoměrně, proto má – jako každé pojištění – solidární charakter. Ke třetí solidaritě bych řekl jen to, že ta se má ve společnosti řešit jinak než přes zdravotnictví. Jak při svém individuálním chování, tak při rozhodování celé společnosti o systému financování zdravotnictví jako celku musíme vědět, že tyto tři věci jsou velmi rozdílné.

A pak je tu ještě jedna další věc. Stát může – z peněz všech daňových poplatníků – financovat veřejné statky i v oblasti zdravotnictví, kterými může být třeba základní zdravotnický výzkum, boj s epidemiemi (a podobné věci). Trvám ale na tom, že veřejným statkem není ani věk, ani léčení každé individuální nemoci.

Odlišením jednotlivých finančních kanálů (či toků), odlišením

- běžného placení běžných úkonů každým z nás

- od spoření na zvýšené zdravotní náklady ve stáří

- od pojištění pro „nadprůměrné nezdraví“

- od rozpočtového financování toho, co společnost v oblasti zdravotnictví uzná za veřejný statek jsem nic zásadního novému ministru zdravotnictví asi neporadil. Vím totiž až moc dobře, že celé kouzlo je v tom, jak tyto jednotlivé součásti poskládat do jednoho celku. Ale, a na tom trvám, bez tohoto jasného rozlišení nemůžeme udělat sebemenší krok vpřed. A nevím, jestli to ministr zdravotnictví ví. Mluví-li hlavně o tom, že chce zvýšit úroveň pojištění, pak to asi neví.

Z toho, co jsem řekl, vůbec neplyne, že má zdravotnictví stát více než těch 140 miliard korun ročně. Čili, neplyne z toho, že má ve svých požadavcích pravdu pan doktor Rath. Naopak, racionální systém financování způsobí, že buď utratíme méně než 140 miliard, nebo že za 140 miliard dostaneme lepší zdravotnictví.

Václav Klaus, Večerník Praha, 18.2.2000