Hlavní strana » Články a eseje » Zaměstnanecké penzijní…

Zaměstnanecké penzijní připojištění aneb cesta nikam

Články a eseje, 22. 3. 2001

Ministr Špidla propaguje zaměstnanecké penzijní připojištění jako nosný pilíř změny důchodového systému, ale to pravda není. To žádnou změnou není.

S hluboce deficitním systémem důchodového zabezpečení je – zdá se – ČSSD spokojena a jeho změnu nechystá. V oblasti dobrovolného připojištění však změnu naznačuje. Tou má být zaměstnanecké penzijní připojištění založené na dobrovolnosti, neziskovém a netržním principu, daňových výhodách, příspěvcích zaměstnavatelů a na metodách kolektivního vyjednávání.

Veřejnost by neměla být klamána. Systém dobrovolného penzijního připojištění zde již několik let existuje, funguje na individuálním základě a je podporován státním příspěvkem. Nic nebrání těm zaměstnavatelům, kteří na to mají, svým zaměstnancům na toto připojištění přispívat.  

Nový návrh je pouze jinou, tentokráte kolektivní variantou téhož. Dosavadní penzijní připojištění u nás otevřené každému, návrh ministra Špidly však s rovností šancí pro všechny nepočítá. Zaměstnanci velkých a bohatých firem budou mít k vysokým platům ještě výhodu penzijního připojištění, zatímco méně šťastní zaměstnanci a živnostníci takovou šanci mít nebudou.

V systému připojištění již došlo ke koncentraci penzijních fondů (většinou do rukou západních finančních skupin) a k profesionalizaci jejich řízení. To je trend potřebný a pozitivní. Vláda chce nyní něco zcela opačného. Podle modelu kampeliček chce umožnit vznik desítek či stovek nových penzijních společností, které mají rovným dílem řídit zástupci zaměstnavatelů a odboráři. Kde se vezmou stovky, možná tisíce odborníků na pojišťovnictví mezi zaměstnanci firem a mezi odboráři? A kdo ochrání peníze pojištěnců před špatným hospodařením těchto společností fungujících v neziskovém systému, kde jsou motivace a zodpovědnost výrazně zamlženy. Ministr Špidla tvrdí, že vše vyřeší dozor ministerstva financí.  

Zkušenosti říkají něco jiného. Žádný vnější dohled není schopen kontrolovat tisíce transakcí velkého počtu subjektů a jejich najatých správců. O tom nás dostatečně přesvědčila jak trvalá nemohoucnost bankovního dohledu ČNB předcházet problémům v jakékoliv, později problematické bance, tak bezmocnost orgánů dohledu nad kampeličkami a stejně tak dosavadní, zcela zanedbatelné výsledky fungování Komise pro cenné papíry.

Zaměstnanecké připojištění má být sice dobrovolné, ale není jasné pro koho. Vláda zřejmě doufá, že tlak odborů přinutí zaměstnavatele, aby pro své zaměstnance zakládali penzijní společnosti. Tím se bude vytvářet další kanál, který bude eskalovat mzdové a osobní náklady se všemi možnými souvislostmi pro inflační vývoj, pro růst nákladů a pro snižování konkurenceschopnosti výrobků na trhu.

Takový systém by navíc vytvářel i silnou závislost zaměstnance na zaměstnavateli. Zaměstnanci by sice mohli přecházet k jiným zaměstnavatelům bez ztráty nároku na připojištění, ale podmínky různých zaměstnavatelů a penzijní plány jejich fondů by se pochopitelně lišily. Se změnou zaměstnání by zaměstnanec musel řešit i otázky přechodu do penzijní společnosti nového zaměstnavatele. Případy krachu či insolvence zaměstnavatele či řešení nároků pojištěnců v případě špatného hospodaření penzijní společnosti či najatých správců jsou dalšími z otázek, které Špidlův záměr otevírá.

Předložený návrh ideově tkví v poválečných dobách velkých průmyslových kolosů a všemocných odborů, které dominovaly tehdejším vyspělým ekonomikám. Současné trendy jsou ale opačné. Na významu nabývají malé flexibilní firmy, kolosy se rozpadávají, práce se pod vlivem nových komunikačních technologií individualizuje, odbory svou váhu ztrácejí. My dnes máme volbu, zda budeme mechanicky kopírovat přežívající se kolektivistické systémy, které přispívají k nepružnosti západoevropských ekonomik, nebo zda budeme rozvíjet systémy skutečně pružné, dobrovolné, individuální. 

Z návrhu také vyčnívá snaha dát odborům a jejich předákům novou důležitost a jistě i finančně zajímavé angažmá. Počítá se i s tím, že menší zaměstnavatelé, kteří by sami nemohli zakládat penzijní společnosti, se budou za tímto účelem sdružovat. To je další rafinovaná cesta, jak do naší ekonomiky zatáhnout tzv. kolektivní vyjednávání vyššího stupně, které je dnes noční můrou zaměstnavatelů např. v Německu.

Navrhovaný systém  nic nového nepřidává, chce pouze pojištěnce přerozdělit velkému počtu nových, nezkušených a obtížně kontrolovatelných subjektů. Již dnes nic nebrání odborům, aby v kolektivních vyjednáváních se zaměstnavateli dohodly i jejich příspěvky penzijně připojištěným zaměstnancům. Místo těchto únikových návrhů je třeba připravit koncepci celkové reformy důchodového systému. Pouze na jejím základě má smysl diskutovat o dílčích prvcích budoucího systému.

Václav Klaus, 22.3.2001