Hlavní strana » Články a eseje » Po měnové krizi byla dvě…

Po měnové krizi byla dvě možná pokračování

Články a eseje, 26. 5. 2000

Přesně před třemi lety, v květnu roku 1997, došlo k otřesu naší koruny. Dnešní generace na vlastní kůži tehdy poprvé pocítily ekonomický jev, kterému se říká měnová krize. Zůstalo nám po ní nepříjemné dědictví a to nejen v podobě volně plovoucího (a horšího) kursu koruny, ale bohužel i v podobě hospodářské recese.

Hospodářství v naší zemi dnes není v dobrém stavu. Cítí to každý z nás. Podnikům chybějí peníze na investice a některým dokonce i na financování výroby a výplatu mezd, nezaměstnanost vyskočila na trojnásobek, přírůstky hrubého domácího produktu se změnily v pokles či se pohybují kolem nuly.

Proč tomu tak je? Mohl bych tvrdit, že tomu tak v dobách, kdy jsem byl předsedou vlády, nebylo a že se všechny zmíněné negativní trendy rozvinuly až za Tošovského a Zemanovy vlády. Tvrdit to ale nebudu, protože současná hospodářská recese nebyla přímo způsobena nedávnými politickými otřesy, spíše má s nimi společnou příčinu. Tyto otřesy ji jen následně prohloubily. Vlastní příčinou byla měnová krize v květnu roku 1997, včetně okolností, které jí předcházely, a především včetně nešťastných receptů, kterými u nás byla následně léčena.

Měnová krize nastala po období ekonomického růstu, který v sobě měl jeden rizikový prvek. Silná koruna a dostatek peněz vedl k neúměrnému růstu dovozů a tím k nebezpečnému schodku zahraničního obchodu. To se v létě roku 1996 Česká národní banka rozhodla napravit radikálním omezením přílivu peněz do ekonomiky. Chtěla ekonomiku asi jenom přibrzdit, ale místo toho ji úplně zastavila. Její zásah byl necitlivě nepřiměřený a místo toho, aby byl jeho efekt postupně tlumen, ČNB ho v dalších měsících stupňovala.

Spouštěcím mechanismem krize u nás byla konkrétní (podle mne nesprávná) taktika ČNB, tedy věc velmi „česká“, ale naše měnová krize měla jinak mnoho společných znaků s podobnými krizemi ve světě (Mexiko - 1994, Maďarsko - 1995, jihovýchodní Asie - 1997, Rusko - 1998). U nás i u nich šlo o transformující se ekonomiky, o ekonomiky v dosud přechodové fázi a proto slabé a „chatrné“. Nešlo o důsledky transformačních chyb, jak je dnes módní říkat, protože takovou zranitelnou fází musí nutně projít každé reformující se hospodářství, každý „rodící se“ trh. U nás i u nich šlo o ekonomiky až příliš otevřené, zejména co se týče bankovního a finančního sektoru. Proti nim však stáli globálně působící, silní, zkušení, agresivní a naprosto nemilosrdní hráči na finančních trzích.

Velmi podobné byly ve všech těchto zemích průvodní jevy těchto krizí. Všude byl příliš dlouho udržován fixní měnový kurs. Všude nastal mocný útok spekulantů na domácí měnu. Ve všech zemích proběhla nákladná, ale neúspěšná intervence centrální banky na udržení původního kursu měny. Shodný byl i pokus udržet v zemi zahraniční kapitál prudkým zvýšením úrokových sazeb. Všude následně došlo k opuštění fixního kursu a k devalvaci měny. Nikde vysoké úroky neudržely zahraniční kapitál v zemi, ale všude poškodily domácí bankovní a finanční systém. Všude byly s nevalným výsledkem provedeny nákladné sanace postiženého bankovního sektoru.

Nejsme ani prvními, ani posledními, koho potkala měnová krize. V některých zemích následná politika centrálních bank a vlád vedla k rychlému vzpamatování se a k návratu k růstu, jinde vedla k dlouhodobé recesi. U nás bohužel nastalo to druhé.

Vidím dvě příčiny, proč tomu tak bylo. První z nich byly naše politické zvraty po skončení měnové krize. Slabost menšinové koalice, její postupný rozkol v „balíčkovém“ období a následný sarajevský pád, bezzubá poloúřednická vláda a nepřipravená menšinová vláda socialistická.

Druhou byla, a dodnes je, chybná politika centrální banky, která stále bojuje proti inflaci a nikoli proti recesi, která se více snaží likvidovat o přežití bojující banky a zadlužené podniky než podporovat ekonomický růst a stabilizaci bankovního a finančního sektoru. Právě proto u nás měnová krize přerostla v krizi bankovní a finanční a nakonec i v celkovou ekonomickou recesi.

I nyní máme před sebou dvě možnosti. Místo poctivé analýzy příčin současného stavu můžeme nadále politikařit, předhazovat si navzájem vinu a zodpovědnost a zneužívat vývoj posledních tří let v boji proti samotným základům naší transformace. To je cesta první. Druhou cestu vidím v tom, že s chladnou hlavou a bez skrytých mocenských úmyslů přestaneme odmítat kroky vedoucí k oživení a stabilizaci hospodářství jen proto, že se nehodí do naší interpretace minulých let, do naší politické hry.

Kterou cestou se dáme? 

Václav Klaus, Večerník Praha, 26.5.2000