Hlavní strana » Články a eseje » Kdo rozhoduje v Evropě?

Kdo rozhoduje v Evropě?

Články a eseje, 4. 9. 2002

Špidlova a Svobodova vláda od nás, daňových poplatníků, chce stamilióny korun na propagaci Evropské unie mezi občany České republiky, i když ti o EU slyší dnes a denně a proto žádnou propagandu nepotřebují. Jde jen a jedině o to, aby poslouchali dobře. Poslouchat by měli slova o realitě EU, nikoli o její propagandě. Měli by si proto všimnout i následujícího případu.

Nejen milovníci výrobků firmy Levi Strauss si mohli před několika dny i v našich novinách přečíst zprávu o výsledku jednoho svérázného obchodního sporu. Britský Vrchní soud podpořil rozhodnutí Evropského soudu, podle něhož britský obchodní řetězec (v daném případě společnost Tesco) nesmí nakupovat výrobky pro své britské obchody mimo země Evropské unie. Spor vyhrála firma Levi Strauss, prohrálo Tesco.

Fakticky ale prohráli britští spotřebitelé, prohrála svoboda volby a vyhrála bruselská byrokracie. Je naprosto evidentní, že Tesco chtělo nakupovat subdodávky levněji a že chtělo docílit nižší ceny (a snad i vyšší zisk). Bylo mu však soudně přikázáno, že to dělat nesmí. Každý rozumný člověk musí dojít k závěru, že je to příkaz zcela absurdní. Že je to neracionální administrativní pokus jak udržovat v Evropě vyšší zaměstnanost (a vyšší ceny), jak diskriminovat „zbytek světa“ a hlavně chudší a rozvojové země a jak si touto cestou objednávat problémy imigrace. Na nedávném „Athénském semináři“ (který se každoročně koná v Řecku počátkem července) se diskutoval i problém migrace. Harvardský profesor Robert Lawrence, bývalý člen Clintonovy Rady ekonomických poradců, řekl velmi jasně: imigrace je důsledkem protekcionismu vyspělých zemí. Brzdíme-li dovoz zboží, které se  (navíc levněji) vyrábí v rozvojových zemích, brzdíme tím jejich ekonomický rozvoj a lidé z těchto zemí k nám pak putují jako imigranti. Faktorů, které ovlivňují migraci, je sice jistě více, ale i já si myslím, že právě tento je klíčový.

Celá Evropská unie, jen zdánlivě usilující o volný obchod, je v podstatě o protekcionismu. Vyjednávání přechodných období pro nové kandidáty vstupu není o ničem jiném, než o omezování konkurence v evropském prostoru. Budou informace tohoto typu jádrem propagace o Evropské unii, organizované socialistickou vládou a lidoveckým ministrem zahraničí a placené z peněz daňových poplatníků? Bude to občanům takto vysvětlováno? Obávám se, že tomu bude přesně naopak, že bude celá tato „propagace“ (neboli přelévání peněz do kapes spřízněných pisálků a reklamních agentur) použita jako souboj s těmi, kteří upozorňují na mnohá podobná úskalí dnes prosazované varianty evropského unifikování.

To ale ještě není všechno. Jde i o to, kde se tyto věci rozhodují. Důležité je zejména narůstající přesouvání rozhodovacích procesů tohoto typu ze světa politiky do světa soudů. To je další významný krok, ke kterému v poslední době v Evropě (ale i v USA) dochází. Je módní říkat, že je to posun k nezávislosti a „objektivitě“, zatímco jde o to, že se jedná o posun od politického rozhodování demokraticky zvolených orgánů k rozhodování orgánů nevolených. Je to téměř osudové vychýlení ústavní vyváženosti směrem k výsadám moci soudní a není divu, že i u nás zesilují snahy (výrazně i od pana prezidenta) dávat stále větší váhu Ústavním, Nejvyšším a všem dalším soudům oproti parlamentu.

I ohledně Evropy, do které budeme dříve či později vstupovat, bych si přál, aby o tom, od koho a odkud si ta či ona firma smí kupovat suroviny, materiál a subdodávky, rozhodoval trh (a ekonomická kalkulace). Má-li v tom být politické rozhodování, pak od politiků a ne od soudců.

Václav Klaus, září 2002