Hlavní strana » Články a eseje » Nikoli nevinná blouznění…

Nikoli nevinná blouznění profesora Koháka

Články a eseje, 18. 8. 2001

         Erazim Kohák mě ve svém interview v Reflexu (č. 20, dne 2. srpna 2001) osobně urazil, ale kvůli tomu bych nepsal. Píšu, protože současně urazil i milióny lidí naší země, kteří půl století snili o konci komunismu a kteří si dnes plnými doušky vychutnávají svobodu, šanci, obrovský prostor pro své vlastní rozhodování o svém životě, nemalé riziko výhry i prohry, radikální otevření světa i nesporný materiální progres. Prof. Kohák to však – na rozdíl od nich – takto nevidí, protože jedině tak je možné, že k první velké národní tragédii v roce 1948 řadí druhou v roce 1989 a že výslovně říká, že mezi Husákovým a Klausovým světem vidí „rozdíl jenom kvantitativní“.

         Za komunismu zde nežil, komunismem netrpěl a svobodu si po celou tuto dobu užíval „plnými doušky“ v USA. Je evidentní, že komunismu a totalitnímu režimu nerozumí, protože jinak by ho s dobou polistopadovou srovnávat vůbec nemohl. Teď zde asi trpí, ale ukazuje se, že trpěl za Reagana i v USA – jako profesor na známé univerzitě v Bostonu. Dnes je profesorem neméně známé Karlovy univerzity. Já jsem za komunismu o profesúře na univerzitě mohl jenom snít, ale jemu tato úctyhodná pozice nestačí. Co chce pro sebe, nevím, ale vím, že chce, aby byl svět úplně jiný. A právě to si musíme vysvětlit.

Snad má i on na srdci dobro a štěstí svých bližních. Chtěl bych tomu věřit, ale je profesorem v oboru společenských věd a se slovy by měl zacházet velmi opatrně a poučeně. On s nimi však opatrně a poučeně nezachází.

Historie zná mnoho proroků a mnoho zvěstovatelů pravd, kteří silnými odsudky zatracovali současnost a kteří sváděli své bližní na cestu hledání Utopie, kde svět „nebolí“, kde hledání dobra a štěstí není otázkou obtížné individuální volby s nezaručeným výsledkem, kde je naopak svět výhrou, jejíž pozitivní výsledek je předem, a to každému, zaručen. Jednou se toho dosáhlo vítězstvím pravé víry po vymýcení heretiků, jindy národní pospolitostí po odstranění odrodilců, v minulém století proletářskou solidaritou po eliminaci vykořisťovatelů, dnes – a to jsme u prof. Koháka – vypořádáváním se s konzumenty, globalizátory a ohrožovateli životního prostředí. Proroci to však nemají jednoduché. Hrozba, kterou označí za zdroj všeobecného ohrožení, musí být totiž dostatečně abstraktní a univerzální, aby se jí dala připsat všechna individuální lidská příkoří a aby příslib jejího odstranění uvedl většinu lidí do nadějného očekávání „lepšího příštího“. Chce to vždy nějakého Marxe, který by to všechno uměl spojit dohromady a který by to také uměl patřičně naléhavě vyslovit. Erazim Kohák na to být novodobým Marxem aspiruje též a nijak to neskrývá.

Uskutečnění ráje na zemi, tato nebezpečná iluze, na kterou proroci po staletí lákají důvěřivé masy lidí, vyžaduje zavržení současnosti a odmítnutí běhu věcí, který tvoří důvěrně známý a přehledný svět kolem nás. Svět sice s chybami a problémy, ale svět reálný, předvídatelný, a proto bezpečný. Proroci proto musí hlásat nezbytnost rozchodu s tradicí, negaci současnosti a popření minulosti, protože pouze tak, zbaví-li člověka kořenů, mají v rukou tvárný lidský  materiál k božskému dílu vytvoření člověka nového a dokonalého, vhodného pro epochu věčného štěstí.

Naivně se nám zdálo, že už to po zkušenostech s komunismem dávno všechno známe a že nás krach Marxovy doktríny při desetiletí trvající praktické zkoušce v reálném socialismu dostatečně poučil. Zdálo se nám, že nás 20. století hrůz způsobených ve jménu různých ismů naučilo skepsi k falešným prorokům. Není tomu tak. Erazim Kohák nám ukazuje, že i s odvarem ideologické veteše minulého století lze v mediálním a společenském světě naší země těchto dnů prosperovat, těšit se zájmu médií a posluchačů a pasovat se dokonce na jistou intelektuální autoritu.

Tak jako Marx zná i on příčinu dnešního společenského zla. Je jí kapitál a zisk. Zná i lék, jak na ně. Je to stát, tentokrát ne ten komunisticky totalitní, ale sociálně-demokratický. Protože dnešní pojetí pokroku není udržitelné, sociálně-demokratický stát nám zařídí pokrok jiný a hlavně už konečně nadřadí dlouhodobé zájmy společnosti krátkodobým zájmům jednotlivců. Co jsou to ony správné dlouhodobé zájmy, profesor Kohák a aktivisté hnutí Duha vědí. Co s těmi, kterým by se tyto priority nelíbily, zatím profesor neříká. Možná, že on osobně by jim nepřál nic zlého. Z historie však víme, že logika jednou spuštěných společenských procesů bývá neúprosná. Kdo nesouhlasí, je nepřítel a podle toho s ním bývá zacházeno.  

My víme, že není svobody bez práva jednotlivců hledat si své štěstí po svém. Proto má tržní hospodářství a parlamentní demokracie ve svých samotných základech myšlenku, že nejvyšší hodnotou je možnost člověka svobodně rozhodovat o svém štěstí. To znamená vstupovat se svými schopnostmi a svou prací do mezilidských vztahů a tam směňovat produkty své činnosti za hodnoty vytvořené jinými lidmi. Díky tomu získávat užitek a zisk. Moderní společnost euroatlantické civilizace je založena právě na tom, že největšího zisku člověk zpravidla dosáhne tím, že je užitečný ostatním, že svou činností uspokojí potřeby ostatních. To ale prof. Kohák vidí úplně jinak. Říká, že „potřeba zisku jde vždycky proti svobodě“. (Zdůrazňuji, že tuto větu neřekl žádný trockistický aktivista, ani příslušník leninské revoluční mládeže.)

Svoboda není realizovatelná bez svobody vytvářet a používat zisk. Kohákův útok proti svobodě tvořit zisk je útokem na samu podstatu svobody. Pokud někdo proti sobě staví potřebu zisku a svobody, nabízí nám něco zcela jiného než svobodu.

Erazim Kohák pravidelně vyslovuje myšlenky např. o tom, že si nemůžeme dovolit, aby lidé bydleli podle svých představ v rodinných domcích, ale že je třeba soustředit je do sídlišť. Hlásá i to, že si lidé mají kupovat jen věci nezbytně nutné k životu. Málokomu dojde, že důsledným naplněním těchto ideálů je polpotovská společnost na hromadách lebek, orwellovský svět řízené pravdy a lásky  či sociální experiment s huxleyovskou státní výrobou dětí. Na počátku je zdánlivě nevinný výrok, na konci kolektivní násilí ve svých nejbrutálnějších podobách.       

Dnes je skoro neslušné cokoli namítat vůči těm, kteří chtějí čisté lesy, kteří chtějí omezit „diktát stranických sekretariátů“, kteří bojují proti otevřenému globálnímu trhu a proti univerzální zprostředkující roli peněz. Jednu věc mají tyto nesourodé aktivity společnou: snahu překonat současný systém a nahradit ho Utopií. Již jsem řekl, že Erazim Kohák žil od roku 1948 v USA, že komunismus nezažil a že proto nechápe naši radost ze znovunabyté svobody. Jako zavilý nepřítel kapitalismu očekával, že pád komunismu přinese nějakou novou Utopii a ne starou, dobrou, osvědčenou demokracii.       

Proto chce budovat svou Utopii. Jasně to plyne z jeho slov o tom, že je třeba brzdit vrozené lidské dispozice a že nemůžeme spoléhat na svou přirozenost. Jak toho chce dosáhnout? Co s lidmi, kteří se budou chtít dál chovat přirozeně? Nechci to ani domýšlet. Konstruktéři jiných Utopií na to své recepty měli a my si je dobře pamatujeme.

Václav Klaus, MFD, 18.8.2001