Hlavní strana » Články a eseje » O čem byla pražská jednání…

O čem byla pražská jednání bankéřů a finančníků?

Články a eseje, 27. 9. 2000

V průběhu minulého týdne jsem potkával v Praze řadu svých známých téměř z celého světa – od Chile po Japonsko, od Jižní Afriky po Izrael – kteří mi gratulovali a kteří mi připomínali dobu před deseti lety, kdy jsme ještě jako Československo slavnostně vstupovali do Mezinárodního měnového fondu a Světové banky (vstupní protokoly jsem podepsal ve Washingtonu 20. září 1990). Všichni z nich opakovaně pronášeli stejnou větu: kdo by si tehdy vůbec mohl pomyslet na to, že v roce 2000 bude toto mimořádně důležité a prestižní zasedání v Praze? Tito lidé tento fakt považují za velké uznání a ocenění toho, co Česká republika za tuto relativně krátkou dobu vykonala.

Média nám ve stejných dnech bohužel předváděla spíše ty, kteří protestovali a demonstrovali, kteří ničili majetek a ohrožovali životy lidí. Proti čemu protestovali dost dobře nechápu. Nebo to možná chápu až příliš dobře. Určitě ne proti ministrům financí a guvernérům centrálních bank z celého světa, kteří tvořili jádro oficiálních zasedání. Proti těm by mohli protestovat kdykoli doma, protože to jsou legitimně zvolení či jmenovaní politikové jejich zemí. A do Prahy s ničím novým nepřišli. Určitě nedemonstrovali proti desítkám konferencí, sympózií a seminářů, kde tisíce účastníků z akademického světa, z vlád, z mezinárodních finančních organizací, ze soukromých bank a dalších finančních institucí leckdy s velmi odlišnými názory diskutovalo problémy světové ekonomiky. Spíše se mi zdá, že protestovali proti kapitalismu jako takovému, proti trhu, proti soukromému vlastnictví, proti svobodě a proti demokracii. Chtěli by místo toho dirigovanou ekonomiku, která by se pohybovala podle jejich vlastních představ, která by vyráběla co chtějí oni, kde chtějí oni, jak chtějí oni. Která by nebyla řízena svobodnou volbou spotřebitele, ale jejich představami.

Právě sedím na jedné z nejdůležitějších událostí tohoto týdne, na velké konferenci washingtonského Ústavu pro mezinárodní finance (IIF), která se v rámci těchto zasedání konala v sobotu a neděli na Pražském hradě za účasti asi 600 účastníků z různých zemí světa. Mluví ministr financí miliardové Číny. Popisuje čínské problémy i metody, jakými je Čína řeší. Velmi racionálně diskutuje složité žití této obrovské země v trojúhelníku úkolů: reforma země (v ekonomickém a politickém smyslu), ekonomický rozvoj (zvyšování HDP a životní úrovně), ekonomická stabilita (vyhnutí se krizi, inflaci, nezaměstnanosti, měnové krizi). Proti čemu z toho demonstranti vystupují?

Před ním mluvil guvernér centrální banky Brazílie a bývalý guvernér Argentiny. Kladli si otázku, jak mohou vedle sebe existovat dvě velké země s úplně odlišným režimem měnových kursů – tzv. měnový „výbor“, rezignující na vlastní domácí měnovou politiku, jak je tomu v Argentině a z toho plynoucí plné napojení se na americký dolar a naproti tomu naprosto volně pohyblivý kurs brazilské měny. Proti kterému z těchto dvou režimů demonstranti protestují? Delegáti velmi pozorně poslouchali i šéfa Evropské centrální banky pana Duisenberga, člověka odpovědného za Euro, který přinášel argumenty, zda má či nemá Evropská centrální banka intervenovat proti pádu Euro vůči dolaru. Co si o tom myslí demonstranti? Ředitel IIF J. Anderson popisoval dnešní problémy Polska s obrovským, již tři roky trvajícím deficitem zahraničního obchodu. Co by doporučili Polsku demonstranti? Má devalvovat zlotý či se má pokusit snížit deficit státního rozpočtu a tím přibrzdit domácí poptávku? Za problém České republiky považoval J. Anderson zejména rozpočtový deficit, vyvolaný příliš rychlým růstem mandatorních výdajů státu. Umí demonstranti poradit ministru Špidlovi jak snížit sociální výdaje?

Mohl bych pokračovat téměř do nekonečna, i když si myslím, že to není třeba. Světová bankovní a finanční komunita (a z ní každý, kdo něco znamená, v Praze byl) se stále ještě vzpamatovává z důsledků krize v jihovýchodní Asii v roce 1997. Připomíná, že

-         v posledních 2 letech nebyla ve světě žádná významnější  ekonomická krize

a proto považuje za zásadní úkol

-         zajistit, aby se krize tohoto typu neopakovala a aby se – vznikne-li – tak rychle nešířila po světě jak tomu bylo v minulém případě.

Znovu opakuji: mají i na to demonstranti nějaký přínosný názor? Jiný než, aby se každá země uzavřela před zbytkem světa? Aby zabránila pohybu myšlenek, lidí, zboží, peněz po světě? Abychom se vrátili k nějaké formě předindustriální společnosti? Aby svět řídila rada moudrých, kteří budou – na úkor lidské svobody – o světě rozhodovat za nás?

Žádná taková jednoduchá řešení neexistují. Právě proto se zodpovědní lidé musejí scházet, diskutovat, dospívat k určitým závěrům. A dodejme, že Praha byla nesmírně poctěna tím, že se to odehrávalo právě zde.

Nabízím demonstrantům jedno téma k úvaze. Dnešní módou, řekl bych globalizační módou, je u žádného z řečníků neuvádět zemi či národnost, pouze jeho zaměstnavatele. Je to ten správný antinacionalistický postoj? Moc se mi to nezdá.

Václav Klaus, Deníky Bohemia, 29.9.2000