Hlavní strana » Články a eseje » Zemědělství je podnikání

Zemědělství je podnikání

Články a eseje, 29. 8. 2000

V minulém týdnu jsem se – ostatně jako každoročně – zúčastnil dožínek soukromých zemědělců. Tentokráte jsem byl na několika rodinných farmách ve středních a východních Čechách. Byl to krásný zážitek. Obdivoval jsem elán, zaujatost, šikovnost, píli a pracovitost lidí, kteří navíc v zemědělství většinou začali pracovat až po roce 1989. Lidí, kteří – více méně z trosek státních statků – znovu budují staré rodové statky. Lidí, kteří se už nepochybně „chytli“, kteří sice den co den bojují s dodavateli či odběrateli, s nepřejícími státními úředníky, s nepřízní počasí, s dotovanými potravinami z Evropské unie a se spoustou dalších věcí, ale kteří jdou zřetelně kupředu a kteří tím u nás zachraňují téměř vyhynulý lidský druh zvaný farmář, statkář, soukromý zemědělec a zajišťují jeho přežití do 21. století.

Jejich elán je nakažlivý a blbou náladu určitě nemají. Přesto si stěžují. Částečně na nepřízeň minulosti, částečně na nepřízeň současnosti. Vidí nedokončení restitucí. Vidí nerovné zacházení státu s nimi a se zemědělskými družstvy, která jsou až příliš velkým miláčkem dnešního ministra zemědělství. Vidí netransparentní pravidla různých forem pomoci zemědělcům a z nich plynoucí mocenské chování úředníků ministerstva zemědělství, Pozemkového fondu a různých dalších podpůrných, garančních a intervenčních fondů. Vidí nepřízeň či možná jen nedůvěru bank. Trápí se se zelenou naftou (považují ji za nejnerozumnější formu pomoci zemědělcům) a se složitým papírováním, které je s ní spojeno.

Čekají na půdu. Chtěli by své statky rozšiřovat, uměli by to, mají na to i peníze, ale půda není. Stát svou půdu prodávat nechce, soukromí majitelé nepracující na půdě čekají na lepší cenu (až si ji začnou kupovat cizinci?) a někteří, dnes v zemědělství pracující, půdu neprodávají jen proto, že je stát dotuje a tím zakrývá jejich neefektivnost a nehospodárnost.

Těší mě, že většina z nich – na rozdíl od pana Fencla – ví, že je zemědělství podnikáním. Vědí, že neexistuje žádný nárok na to být zemědělcem. Že není žádný nárok na to, aby někdo jejich produkci odebíral. Že oni sami musí hledat trh, že oni sami musí na trhu najít skulinu, kam se se svou produkcí dostat, že neexistuje žádný automatismus mezi výrobou a prodejem. Že je těžší prodat než vyrobit.

Stále znovu a znovu při jakémkoli setkání se zemědělci dostávám otázku, jaký má být rozměr českého zemědělství. Bohužel jen málokdo chápe, že žádné takové magické číslo neexistuje, že není a nemůže být nikdo, kdo by ho znal a kdo by ho měl zemědělcům sdělit. Že je rozměr zemědělství dnes a denně, a to nikoli jednou pro vždy, určován tisíci, statisíci rozhodnutími výrobců, obchodníků, zpracovatelů, spotřebitelů, vývozců, dovozců, státních úředníků doma, ale i úředníků venku, pro nás zejména v Evropské unii. Rozměr zemědělství určitě neurčuje

- maximum produkce vyrobitelné na naší zemědělské půdě;

- maximální objem produkce dosažený na našem území v minulosti;

- moudrý výzkumný ústav zemědělské ekonomiky či ministerstvo zemědělství.

Určuje ho rozsah a struktura poptávky, ceny, náklady, rozměr trhu. Tím je určen rozsah aktivního, chcete-li produktivního zemědělství. Nepleťme to s krajinotvorbou, nebo jak se to vznešeně a falešně nazývá. Bohatství země a priority státní či vládní politiky určují něco jiného než zemědělskou produkci. Určují jak bude vypadat neobdělaná zemědělská půda. Určují, bude-li tam růst bodlák, lebeda a bolševník nebo bude-li tam kulturní krajina ale nezemědělského typu.

Pojďme o tom diskutovat aspoň takto racionálně. Kde kdo u nás hořekuje nad klesajícím objemem rostlinné výroby, nad snižujícím se počtem krav. Řekněme ale současně, že u nás výroba sice klesla, ale že daleko rychleji klesl v zemědělství počet zaměstnanců a že proto v minulém desetiletí vzrostla produktivita práce v zemědělství neskutečným způsobem. Daleko více než v průmyslu. Produktivita v roce 1998 byla o 107,1% vyšší než v roce 1989! Řekněme také, že je sice krav jen polovina (1657 tisíc v roce 1998 oproti 3360 tisícům v roce 1989), ale že je jejich dojivost výrazně vyšší (z původních 3950 litrů na 1 krávu se zvýšila na 5022 litrů v loňském roce). Řekněme, že jiné zacházení s půdou i se živočišnou výrobou vedlo v našem zemědělství k zásadně zlepšené ekologické situaci.

Naši zemědělci chtějí do EU, protože si myslí, že budou z Bruselu něco dostávat (o čemž já příliš přesvědčen nejsem) a že budou evropští úředníci lepší a spravedlivější než úředníci čeští. To radši nekomentuji, ale v každém případě je to vážná výzva pro naše státní orgány.

Stát jednat musí. Musí

-         dokončit transformaci družstev (a ta musí vyplatit restituentům jejich podíly);

-         začít prodávat půdu a to zejména těm, kteří na ní chtějí pracovat;

-         zavést jasná pravidla dotací a přestat financovat neudržitelnou zemědělskou výrobu;

-         hlídat vstup cizích potravin do země způsobem jak to dělají jiní vůči nám;

-         stabilizovat pravidla, ve kterých se zemědělci pohybují.

Nic více není zapotřebí.

Václav Klaus, Deníky Bohemia, 1.9.2000