Hlavní strana » Články a eseje » Panický strach z privatizace

Panický strach z privatizace

Články a eseje, 10. 1. 2001

Snad žádná moje věta – a já dodávám, že z mého hlediska to byla věta původně relativně okrajová – nevyvolala v poslední době takový rozruch, zejména mezi některými lidmi, jako návrh na privatizaci České televize (či spíše jednoho jejího kanálu).

Připomíná mi to začátek roku 1990. Tehdy se u nás prvně vynořila slova liberalizace, deregulace, privatizace a současně s nimi slovo státní rozpočet. Slova pro většinu lidí do té doby prakticky neznámá. Než byl do března 1990 připraven nový státní rozpočet, jako ministr financí jsem navrhl vyčerpat z původního, komunistickou vládou připraveného rozpočtu v 1. čtvrtletí ne alikvotní částku 25%, ale jen 20%! Nastal neuvěřitelný poprask.

Protesty vedly Lidové noviny, Ludvík Vaculík, Věra Chytilová, umělci, někteří akademici, pan Hanák a další. Nikoli „normální“ lidé, mající běžné občanské profese. Byla to hlasitá intelektuální skupina, mající k médiím snadný přístup, která měla z vytvoření skutečně občanské, neelitářské, demokratické a zároveň anonymní tržní společnosti evidentní strach. Oni chtěli zvláštní zacházení – nelíbily se jim proto ani politické strany (a standardní parlament), ani trh.

Dnes se tato forma protestů více méně opakuje. Co je tak šíleného na privatizaci televize? Mně to připomíná tehdejší obavy z privátní výroby základních lidských potřeb – chleba, mléka, autobusové dopravy – pro zisk. Navíc si myslím, že je to výrazem toho, že se někteří lidé cítí už dnes být těmi, kdo o televizi rozhodují, ač nejsou vlastníky! Nemám samozřejmě na mysli politiky, protože ti tuto možnost nemají a nikdy neměli.

Připusťme, že i v televizním vysílání je něco, co představuje veřejný zájem. Něco, co – podle názoru některých – není dostatečně zastoupeno v televizích, reprezentujících soukromý zájem, něco, co nevyžaduje divák privátních televizí (resp. – jak říkají ti lepší z nás – pokleslý vkus diváků privátních televizí) a co by bez jistého zvláštního zacházení nebylo, co by zahynulo, co by zmizelo z povrchu zemského. Bývá za to považováno

-          objektivní a vyvážené zpravodajství;

-          náročnější kultura;

-          vzdělávací programy;

-          „menšinové“ programy.

Připouštím, že na tom něco je, i když nemohu bez výhrad přijmout, že soukromá média (televize, rádia, noviny, časopisy, snad přidejme i Internet) přinášejí horší zpravodajství než naše veřejnoprávní ČT, že na desítkách, většině lidí dostupných televizních kanálů není zajímavá a náročná kultura, atd., ale budiž.

Pak existují 2 základní cesty:

-          buď veřejný zájem nedefinovat, ale přímo realizovat prostřednictvím tzv. veřejnoprávní instituce, se všemi problémy absence skutečného vlastnictví, který tento hybrid má a s důvěrou, že lidé v této instituci sami vědí, co je veřejný zájem;

-          nebo veřejný zájem přesně definovat a vyhlásit soutěž, výběrové řízení pro soukromé zájemce, kteří by měli chuť televizi tohoto typu a s tímto omezením provozovat. (Variantou je výslovná veřejná zakázka.)

Tyto dvě cesty jsou odlišné. V prvním případě stát (ze státního rozpočtu), koncesionáři a reklamu zadávající subjekty financují celek televize, bez sebemenší šance ovlivnit vnitřek jejího fungování. V druhém případě může stát předurčit, že ze státního rozpočtu dotuje určitým počtem miliónů promítání uměleckých filmů, vysílání symfonických koncertů, výuku angličtiny či dějepisu, pořady rómské kultury, polské komunity, té či oné církve. Jsem přesvědčen, že je druhý postup lepší, přesnější, kontrolovatelnější a spravedlivější.

Zajímavé by bylo zkoumat, proč ho naši bojovníci za nezávislost televize tolik nechtějí. Může to být jedině proto, že jim to něco hmatatelného ubírá, že jim to „sahá na zoubek“. Jinak by nemohli být ochotni hnát věc až tak na ostří nože, jak to dělají. Nemohli by např. tolik poškozovat obraz naší země v zahraničí. Nemohli by tolik lhát.

Jako občan si přeji

-          férové politické zpravodajství;

-          náročnou kulturu (a nikoli bezduché seriály);

-          dostupnost informací o „nevětšinových“ věcech naší země.

Bude-li mi to poskytovat televize, budu rád. Nebude-li, mám po ruce spousty dalších médií, ze kterých si mohu vybrat daleko více, než vůbec mohu v čase, který mám k dispozici, absorbovat.

Václav Klaus, Mladá fronta Dnes, 10.1.2001