Hlavní strana » Články a eseje » Je třeba ukončit éru alibismu

Je třeba ukončit éru alibismu

Články a eseje, 29. 3. 2000

Chtěl jsem napsat, že mě pobavilo, ale pak jsem se rychle opravil a napsal nesmírně zneklidnilo prohlášení guvernéra Tošovského z 23. března, kdy řekl, že v dnešní ekonomické situaci „neuvažuje o zvýšení úrokových sazeb“. Ve chvíli, kdy již 3 roky v řadě za sebou česká ekonomika prochází recesí, je to formulace absurdní. A velmi neodpovědná.

Vrátím-li se k číslům, velmi nevýrazný výsledek pohybu HDP mne nepřekvapuje. Vzestup o 1% ve 4. čtvrtletí a pokles o 0,2% za celý rok 1999 se nacházejí v koridoru očekávání každého rozumného pozorovatele – domácího i zahraničního.

Toto naše velmi mírné hospodářské oživení je možné vysvětlit jen a jedině růstem spotřeby domácností a to na lepší výsledek nestačí. Bez růstu domácích investic naděje na jakýkoli zásadní zvrat v naší ekonomice nemůže existovat. Každý ekonom však ví, že investice nebudou růst bez pozitivní úvěrové aktivity bank a ta že nenastane beze změny chování centrální banky. Bludný kruh české ekonomiky proto přetrvává a bereme-li vážně slova pana guvernéra, bludným kruhem zůstane i nadále. Naši centrální bankéři budou díky tomu stále bojovat s inflací (ta se navíc díky růstu ceny ropy tak jako tak zvýší) a politici budou i nadále „mučeni“ za neschopnost vyvést zemi z recese.

Spoléháme samozřejmě také na export (a hlavně na tzv. čistý export, což je rozdíl mezi exportem a importem), ale jsme si vědomi rizika závislosti našeho exportu na vývoji konjunktury v zahraničí, která – v Evropě, a zejména v Německu – příliš robustní není. Navíc je evidentní, že v loňském 4. čtvrtletí pro pohyb HDP žádný přínos z čistého exportu – ve srovnání s předcházejícím 3. čtvrtletím – nebyl. Data za první měsíce roku 2000 naznačují, že bude letošní vývoj obchodu ještě méně příznivý.

Důležité je i to, že ani loňský, relativně vysoký růst mezd (a to i mezd reálných) nevedl k výraznějšímu oživení spotřebitelské poptávky domácností. Její vzestup o 1,4% je totiž velmi malý. Přitom tento růst průměrných mezd, který může – i při růstu nezaměstnanosti a tedy poklesu počtu příjemců mezd – vyvolat problémy na straně nákladů některých našich firem, byl v roce 1999 způsoben špatným inflačním cílením centrální banky, resp. jejím špatným odhadem vývoje cenového indexu. Jak odbory, tak managementy jsou v loňském rychlém růstu mezd trochu nevinně.

Naši zanícení keynesiánci se znovu a znovu přesvědčují (ale nevěří tomu), že jako růstový impuls nefunguje ani značný deficit státního rozpočtu. Konec konců, je to i proto, že v malé otevřené ekonomice s pružným měnovým kursem vláda (a její rozpočtová politika) mají jen malou šanci ovlivnit agregátní poptávku. Klíč v ruce – a to je základní učebnicová pravda – drží centrální banka a její měnová politika. 

Středně a zejména dlouhodobě vidím problém jinde. Více než data o HDP mne v posledních dnech zaujala data o obratu zahraničního obchodu, vykazující prudké zrychlení vývozu a zejména dovozu i při jen velmi mírném zlepšení vývoje HDP. Znovu se prokazuje, že nepříjemný vztah mezi tempem ekonomického růstu a ekonomickou nerovnováhou u nás – bohužel – přetrvává. V malé, otevřené ekonomice se napětí v ekonomice navíc nepřenáší do inflace, čili do nerovnováhy vnitřní, ale spíše do nerovnováhy vnější.  

Otázkou je, jak se s touto nepříznivou strukturální charakteristikou naší ekonomiky vypořádat. Máme čekat až se ekonomika sama zázračně změní svým vlastním „přirozeným zráním“ (či zráním jejího institucionálního a legislativního rámce) při – po celou tuto dobu – velmi pomalém ekonomickém růstu, vědomě brzděném měnovou politikou centrální banky (jako hlavním demiurgem našeho ekonomického vývoje)? Nebo se máme pokusit ekonomice naordinovat změnu jejích parametrů aktivní kursovou politikou, přesněji řečeno vědomou devalvací (což by mohlo přivodit dočasnou změnu situace a chvilkový ekonomický růst)?

Musíme postupovat jinak. Musíme – a to radikálním krokem – přerušit přetrvávající credit crunch (zablokované úvěrování) a tím zastavit ničivé kumulativní procesy jak v podnikové, tak v bankovní sféře. Ekonomiku je třeba odblokovat. To ale nemůže udělat nikdo jiný než ten, kdo ji zablokoval a tím je centrální banka. Současně je třeba přerušit nepřetržitý nárůst státních mandatorních výdajů – a jejich důsledek: buď zvyšování daní nebo zvyšování rozpočtového deficitu.

Je třeba ukončit éru alibismu – jak centrálních bankéřů, tak i dnešních vládních politiků. Ale ani to nestačí! Nebude-li také překonán všeobecný strach, všeobecné obavy, všeobecná, nepřiměřeně velká averze k riziku (či obava z podnikání), nedostaneme se nikam.

Václav Klaus, Večerník Praha, 31.3.2000