Hlavní strana » Články a eseje » Mým nemilosrdným kritikům!

Mým nemilosrdným kritikům!

Články a eseje, 12. 2. 1999

Věc bych trivializoval, kdybych řekl, že je u nás všechno jen a jedině čistý politický střet, bezobsažný osobní spor, módní intelektuální vlna, bezbřehá lidská závist (méně úspěšných) a další podobné věci, i když všechny z nich jsou – u jednotlivých kritiků nepochybně v  nestejném poměru – v našich dnešních polemikách zastoupeny. Společný jmenovatel je někde jinde. Je jím znovu se vracející, v podstatě nám všem dobře známý, pro mne však zcela nepřijatelný pohled na lidskou společnost, který je zásadně odlišný od toho, co – zázračnou atmosférou  polistopadového období a příznivou souhrou euforických miliónů našich spoluobčanů s neopakovatelnou rolí několika jednotlivců – prvních pár let po pádu komunismu dominovalo v naší zemi.

Normálním (neboli dnes u nás opět zcela převažujícím) postojem je nezodpovědný romantismus, šíření falešných iluzí, utopické myšlení, nespecifikovaná víra ve stát a v jeho schopnosti ohledně  dirigování společenských procesů, autoritářské a elitářské tendence, „černé pasažérství“ neboli chtění více svobody než zodpovědnosti, stejně tak jako chtění více dostávat než dávat, nedoceňování křehkosti otevřené, pluralistické a opravdu svobodné společnosti (a zejména křehkosti teprve se rodící svobodné společnosti), považování za samozřejmost, že výsledky jakékoli lidské interakce mají vždy kladné znaménko, atd.

Nenormálním (a proto vzácným a jen chvilkovým) postojem je žití při zemi, optimistický realismus, vědomí nedokonalosti vlastní i světa kolem nás, akceptace nevyhnutelnosti každodenně řešit velké množství nepříjemných, dilematických voleb typu něco za něco, nedůvěra ve stát (díky jeho neschopnosti racionálně rozhodovat jak z  důvodů věcných, informačních a organizačních, tak z  důvodů motivačních), nevděčný souboj s autoritářstvím, elitářstvím i věčným disidentstvím těch, kteří si myslí, že je právě tyto postoje povznášejí (nad nás), úzkostlivé lpění na „dopočítávání do jedné“ neboli na brzdění bezohledného prosazování se organizovaných, nátlakových skupin parciálních zájmů, obava z potlačování přirozené autority a stejně tak obava ze ztráty společenské koherence nebezpečně se parcializující společnosti, atd.

Náš spor, který je často veden v absurdním a zavádějícím jazyce novodobých médií, se týká hlavně toho, zda bylo či nebylo možné pevnější dirigování naší společnosti (a hlavně její transformace) odkudsi shora, zda bylo či nebylo možné naorganizovat ideální řazení jednotlivých transformačních kroků, zda je či není správné chtít v lidské společnosti více plánu (záměru, projektu, řízenosti) než spontánní evoluce, zda je to otázka našeho rozhodnutí, zda máme v tomto ohledu možnost volby, zda je možné tento poměr přesně dávkovat, zda máme riskovat – jako menší zlo – radši více dirigismu než svobody individuálního rozhodování nebo přesně naopak a hlavně to, zda je takové záměrné dávkování vůbec možné.

Musím se usmívat, když právě dnes z nejrůznějších stran slyším tvrdé soudy o našem podceňování legislativy, o nedostatečně rychlém budování tržní infrastruktury, o malé pozornosti věnované institucionální ekonomii a jejím poučkám, o špatných metodách privatizace, apod. Teď mi nejde vůbec o odbornou ekonomickou diskusi, protože před ní nebo nad ní jsou věci obecnější. Opravdu nás někdo natolik podceňuje, že si myslí, že jsme všechny tyto věci nevěděli a netušili? Opravdu si myslí, že jsme při přípravě stovek nových nebo novelizovaných zákonů neusilovali o jejich maximální  kvalitu a že je nepsali právníci s dostatečnou kvalifikací? Nejlepší jaké jsme měli? Opravdu není našim kritikům zřejmé, že jsme se pohybovali na riskantní, ostré hraně jemného rozhodování o tom, zda více či méně regulace, kontroly, byrokracie, lobování a nátlaků a že jsme v tomto složitém a nepřehledném prostoru hledali – při našem nejlepším vědomí a svědomí – optimální bod?

Mimořádně absurdní se mi zdají být např. dnešní úvahy o údajně nadměrné transformační rychlosti (nerozlučně doplňované paralelní kritikou přílišné pomalosti transformace). Před 8-9 lety se tomuto sporu říkalo gradualismus vs. šoková terapie. Diskuse je to však stejná, až moc stejná. Mnohokrát jsem argumentoval, že je toto dilema prokazatelně falešné, neboť některé změny – typu pasivních liberalizačních kroků (jako je zrušení toho či onoho zákazu, uvolnění pohybu té či oné veličiny, deregulace) – mají nulovou časovou dimenzi, resp. rozhodnutím o nich jsou provedeny, zatímco aktivní konstruktivní kroky (budování zákonů, institucí, privatizace) trvají dlouhou dobu a rozhodnutí o nich je pouze zahajuje, nikoli končí.

Studovali naši kritikové někdy teorii komparativních ekonomických systémů? Domnívají se, že bychom mohli z ničeho nic vytvořit jakýsi dosud neznámý ekonomický systém, který by fungoval bez otevřených trhů (bez rovnovážných a pružných cen, bez liberalizace obchodu, při – od reality zcela odříznutém – měnovém kurzu) v momentu, kdy nevratným způsobem zmizely instituce centrálně plánované a administrované ekonomiky? Znají naši sebevědomí kritikové nějaký takový hypotetický systém? Myslí si páni Mlčochové, Matějkové, Mládkové, Matějů, Mlynářové, Machovcové (abych zůstal např. u písmene M), že by takový podivný hybrid mohl existovat? Myslí si, že by se mohl lišit od dnešního „systému“ pánů Grégrů a Baštů, který je samozřejmě těmito členy vlády předváděn v až příliš zvulgarizované podobě, což by pánové od M jistě nedělali? Ať už to konečně jednou řeknou nahlas. Ať předvedou svůj „celý systém“ a ne jen jeho náznaky, které se lehce vypouštějí do vzduchu, ale které nejsou dovedeny k začátku a konci. Byl by to systém jiný než plně dirigistický? Měl by v něm někdo v mikrosféře rozhodovací autonomii – s výjimkou jeho velkých manipulátorů? Pan Mládek nedávno na konferenci v Brně řekl, že bylo chybou, že naše podniky v devadesátých letech směly vyrábět co chtěly! Já jsem to slyšel na vlastní uši. Tvrdím, že je to důležité uřeknutí se jednoho z předních představitelů pánů od M.

V úvodu jsem řekl, že věci nechci trivializovat, ale ono to asi dost triviální je.

Václav Klaus, Lidové Noviny, 12. února 1999