Hlavní strana » Články a eseje » Tak zvané evropanství a naše…

Tak zvané evropanství a naše česká mediální kampaň

Články a eseje, 1. 7. 1999

Někomu se v politice hodí téměř každá zbraň. Vím to z vlastní zkušenosti až moc dobře, protože na mne a na nás už naši konkurenti zkusili snad všechny – a to možné i nemožné. Nejméně se jim dařilo uspět, když se pokoušeli zpochybnit naše ideová východiska, naše programové zásady. Tam se argumentuje špatně, i když si dobře vzpomínám na výtky, že chceme zavést dickensovský kapitalismus devatenáctého století. Pak se nás pokusili kriminalizovat, udělat z nás zloděje a podvodníky. To jistý efekt přineslo, ale „bohužel“ jen dočasný. Nejnovějším šlágrem je pokus udělat z nás nacionalisty a haiderovce. A zvlášť povedenou variantou tohoto pokusu je kombinace s oním předchozím. Tedy zloději, kteří vytahují kartu nacionalismu.

Kampaň kolem „izolacionismu“ ODS v posledních dnech sílí podle až příliš zřejmého a zjevně předem dohodnutého scénáře. Pehe, Euro, Mladá Fronta, Respekt, atd. do omrzení opakují tezi shrnutelnou asi takto: ODS vyhovuje současná tma, aby mohla krást. Proto k nám nechce pustit světlo z Evropské unie.

Toto tvrzení je nesmyslné z mnoha hledisek. Začněme např. tím, že nikdo z nás nikdy nic nacionalistického, ani izolacionistického neřekl. Náš eurorealismus nemá s izolacionismem nic společného. Ostatně na rozdíl od jiných víme velmi dobře, že podle asociačních dohod budeme mít již v roce 2002 – kromě zemědělství – obchod s Evropskou unií zcela liberalizován, tedy i bez členství v unii, takže ve hře jsou úplně jiné věci než jakási naše izolace. Hranice také nebudou uzavřeny, nevystoupíme z desítek či stovek mezinárodních institucí. Ve hře je míra regulací, míra omezení svobod jednotlivce, ekonomická náročnost sociální politiky či velice konkrétní zájmy domácích ekonomických subjektů.

Co se týká údajného izolacionismu, měl by si před vlastním prahem zamést spíše někdo jiný. My jsme vždy byli proti protekcionismu nejrůznějšího druhu, proti kontrole dovozů, proti dovozním přirážkám, prostě proti věcem, které dříve tak hlasitě propagovali dnešní eurohorlivci. My jsme byli proti kvótám na zahraniční produkci v televizi a rádiu, my jsme vždy bojovali proti umělé podpoře domácí produkce – na rozdíl od našich dnešních kritiků.

Problémy s Evropou i světem nám může dělat politika těchto lidí, nikoli politika naše, jak nám oni podsouvají. Ti, co nás viní z izolacionismu a pasují se na zastánce otevřenosti, stáli ve všech známých kauzách na opačné (národovecké) straně proti našemu, světu otevřenému postoji. Pro Evropu horují pouze verbálně, ale věcně jsou vlastně proti.

Musíme připomenout i to, kdo na které straně stál v někdejších debatách o liberalizaci zahraničního obchodu, o vstupu zahraničního kapitálu a o „výprodeji národního bohatství“ a „rodinného stříbra.“

V současné české mediální kampani totiž vůbec nejde o Evropu či o náš údajný izolacionismus. Jde o vnitropolitický souboj, vedený navíc značně neférovým způsobem. Kdyby dnešním eurohorlivcům šlo o naše otevírání se, budou je více zajímat právě ty konkrétní problémy, které jsem popsal výše. Ale jim jde jen a jedině o laciné body na domácí scéně.

Záminkou k nedávnému ataku se jim stal jeden důležitý termín z našeho volebního a politického programu: národní zájmy. Řekne-li se ve světě „národní zájmy,“ nemusí to hned znít čistotou krve či něčím takovým, jak se stalo módou tvrdit u nás. Znamená to například to, že jedna země více profituje z rybolovu a druhá zase z těžby ropy. Je-li to tak, pak např. daňové či celní sazby u ryb nebo ropy nejsou pro tyto země něčím neutrálním, ale jsou něčím, co těsně souvisí s jejich zájmy. A pro sumu zájmů daňových poplatníků, podnikatelských subjektů, spotřebitelů, příjemců sociálních dávek, spisovatelů, učitelů, lékařů či třeba důchodců v kterékoli zemi se ve světě od nepaměti používá termín národní zájem. Neříká se tomu zájem státní, protože tento termín znamená něco jiného. Z nedostatku jiné vnitropolitické zbraně se u nás z celkem běžného termínu „národní zájem“ dělá nacionalismus.

Kdyby šlo našim oponentům skutečně o vstup do Evropské unie a o podmínky tohoto vstupu, povšimli by si např. mé nedávné návštěvy v Bruselu u nového šéfa Evropské komise Romana Prodiho. Jenže právě ty noviny, které z mého údajného nevlídného postoje k Evropské unii udělaly hlavní téma týdne nebo dokonce posledních týdnů, se o mé návštěvě nezmínily ani slůvkem. Mohly přece tuto informaci neutrálně poskytnout a pak třeba mou návštěvu tak či onak hodnotit. Ale ani to se jim do jejich scénáře nehodí. Než se kriticky utkat s konkrétním postojem, je lepší rozvíjet spekulativní mytologii o antievropanství z údajného strachu před „čistými evropskými pravidly“.

Museli by také napsat, že vrcholný představitel Unie nevidí hlavní problém v naší nepřipravenosti na vstup, což se u nás stalo oblíbeným tvrzením našich oponentů. Za největší problém rozšíření EU naopak považuje nestejný zájem dnešních členských zemí o rozšiřování Evropské unie a navíc specifický problém zemědělství, a to méně kvůli nám než kvůli našemu severnímu sousedovi. Museli by napsat, že i v případě ne zcela dokonalé připravenosti kandidátů na členství Romano Prodi podporuje dokončení přizpůsobení až po vstupu do EU. Museli by napsat i to, že jsem v Bruselu nic euronegativního či euroskeptického neřekl.

Jsme opět svědky pokusu o nastolení zástupného problému. Jsem zvědav, s čím naši oponenti přijdou, až jim i tato bublina praskne.

Václav Klaus, MF Dnes, 1. července 1999