Hlavní strana » Články a eseje » Zápisky z cest po vlasti

Zápisky z cest po vlasti

Články a eseje, 7. 3. 2002

Politik nesmí sedět ve své pražské kanceláři a dělat zákulisní politiku. Musí do terénu, musí mluvit s lidmi, musí odpovídat na otázky příjemné i nepříjemné. Je mu tleskáno i spíláno, ale přesně to je jeho život - chce-li být politikem. Nevěřím, že je to možné obejít cestou přes média - bezprostřední kontakt je nutný pro obě strany. Politik se tím strašně moc učí a lidé zase vidí, jaký je politik ve skutečnosti.

V posledních dnech a týdnech jsem byl v Karlových Varech, Chebu, Sokolově, Liberci, Mladé Boleslavi. Jičíně, Ostravě, Brně, Ústí nad Orlicí, Plzni, Vyškově a v různých pražských obvodech. A to jsem určitě na nějaká místa zapomněl.

Co se lidé ptají a co chtějí vědět? Ptají se, o čem budou volby. Ptají se, co se po volbách změní. Ptají se, co jim může politik nabídnout. Zdá se, že jim příběh těchto voleb politici (a s nimi média) zatím nesdělili nebo že je o něm nepřesvědčili. Tito lidé občas podléhají klamu o politicích a politických stranách. Část z nich uvěřila propagandě, že jsou politici špatní a hlavně že jsou to úplně jiní lidé, než oni sami. Těm je třeba snést politiku z nebe na zem. Ti více přemýšlející z nich se také ptají, jaký je u nás prostor pro změnu, kolik se toho vůbec může změnit v našem už relativně stabilizovaném systému a při zúžení prostoru pro naše rozhodování díky nucené akceptaci evropské legislativy. Nejsnažší je odpověď na otázku, co nabízím. To mohu vytáhnout naše dosavadní letáky a nabízet, že volíme vstup do EU, že volíme jistotu pro stáří, že volíme nízké daně a že volíme bezpečí země.

Trápí je Evropská unie. Chtějí vědět, co vstupem do ní získáme a co ztratíme. Typickou otázkou je: jaký bude můj plat, až vstoupíme do EU? Trpělivě říkám, že plat každého z nás bude - před vstupem i po vstupu - záležet jen a jen na tom, co každý z nás umí, co produkuje, jak se snaží, zda je po jeho práci poptávka, apod. Musím ale přiznat, že ne všichni chtějí právě toto slyšet. Zájem je o odpověď, že budou platy vyšší, ale to je hrozný omyl.

Trápí je budoucnost každého z nich - budou studenti platit školné, půjdou mladí mužové na vojnu, bude dostatek zaměstnání, bude více nebo méně byrokracie, přežijí malí a střední čeští podnikatelé, jaké budou důchody, obstojí české zemědělství před obchodními řetězci a před evropským zemědělstvím, atd. Je o čem diskutovat.

Trápí je otázka Benešových dekretů, protože dobře chápou, že se jedná o vážný pokus o přepsání historie, o změnu poměrů vzniklých po skončení druhé světové války, o narušení celistvosti naší země. Proto chtějí jasná ujištění a já jim vždycky říkám, ptejte se všech politiků, ať vám to řeknou jasně a z očí do očí.

Hlavně ale lidé chtějí slyšet ujištění, že už končí blbá nálada, že přestává sebebičování, že politikové začnou vyzývat k napřímení se, ke zvednutí hlavy, k sebevědomí a že si politikové uvědomí, že musí přesně rozlišovat, kde je pro ně - „povinně“ společný - český zájem a kde je prostor pro jejich odlišnosti. Obávají se, že tomu tak zatím není. 

Putování po naší vlasti je nesmírně poučné a motivující. Politikové by ho měli absolvovat povinně - každý na tom teritoriu, které obsáhne a kam „dosáhne“. Někdo celostátně, někdo v okruhu své obce či města. Ať si ale hlavně nenechají namluvit, že to občany naší země nezajímá.

Václav Klaus, Deníky Bohemia, 7.3.2002