Hlavní strana » Články a eseje » Znásilnění demokracie, nebo…

Znásilnění demokracie, nebo odhalení legislativního podvodu?

Články a eseje, 4. 12. 2001

Znásilnění demokracie, nebo odhalení legislativního podvodu?

Zprávy médií k revokaci Poslanecké sněmovny byly tak jednostranné, že se proti nim ODS musela ohradit na tiskové konferenci 16.11. a já sám na tiskové konferenci 20. 11. Titulek EURA „Pilip znásilněný v zájmu EDF“ (47/2001) však překračuje meze neznalosti a stává se záměrnou dezinformací.  

Revokace jako právní procedura

Musím kategoricky odmítnout tvrzení, že „na návrh předsedy Václava Klause se sněmovna vrátila k projednávání schválené novely obchodního zákoníku“. Předseda sněmovny je podle zákona o jednacím řádu povinen svolat mimořádnou schůzi, pokud o to požádá nejméně 41 poslanců. To se stalo. Žádost byla navíc podpořena stejnou žádostí vlády. Představa, že jsem po nocích sepisoval návrh na revokaci a pak ji pokoutně zařadil na pořád jednání, je zcela nemístná.

Poté, co se návrh dostal na pořad jednání, už záleželo pouze na samotné sněmovně, jak s ním naloží. Sněmovna se rozhodla návrh na revokaci projednávat. Já sám jsem měl jeden hlas z 200 poslanců.

Ti, kdo považují revokaci usnesení za nepřípustnou, by si měli uvědomit, že legislativní proces nebyl ukončen. Sněmovna sice již s návrhem zákona vyslovila souhlas, ale návrh postoupen Senátu nebyl. Podezření, že jsem zákon Senátu nepostoupil schválně, je neopodstatněné. Návrhy zákonů jsou postupovány Senátu ve lhůtách dohodnutých se Senátem. Dříve než jsem dostal zákon k podpisu, dostal jsem žádost na revokaci. Nedokáži si představit, jak bych mohl takovému návrhu nevyhovět a neumožnit jeho zařazení na program.

Stížnost, že jde o bezprecedentní porušení parlamentních zásad, nesvědčí o velké informovanosti. V roce 1994 učinila sněmovna podobný krok, kdy svým usnesením vstoupila do přijatého zákona a revokovala závěrečné usnesení. Tehdy byl legislativní proces ukončen. Dnes nikoli.

Otázkou není, zda bylo možné revokovat usnesení sněmovny (což možné jistě bylo), nýbrž pouze a jedině to, zda k tomu existovaly ospravedlnitelné důvody. Tím postupujeme z formálně právní roviny do roviny věcné. Je smutné, že skutečnou podstatu problému, co pozměňovací návrh poslance Pilipa vlastně znamenal, zachytilo jen málo českých médií.

Pilipův návrh jako legislativní zmetek

V obchodním zákoníku je několik ustanovení na ochranu minoritních akcionářů. Jedno z nich (v § 183b a § 183c) je, že dosáhne-li akcionář společnosti s veřejně registrovanými akciemi podíl umožňující mu ovládnutí společnosti (což může být i méně než 51 %) nebo jedná-li ve shodě (např. dohoda o výkonu hlasovacích práv apod.), musí nabídnout ostatním akcionářům, že od nich jejich akcie odkoupí za průměrnou obchodovanou cenu za posledních 6 měsíců.

Poslanec Pilip nepodal žádný rafinovaný pozměňovací návrh na zvýšenou ochranu menšinových akcionářů. Pilipův návrh stanovuje výjimku z povinnosti odkupu pro „osobu, která v ovládací smlouvě převzala závazek vůči mimostojícím akcionářům uzavřít na písemnou žádost smlouvu o úplatném převodu jejich akcií bez časového omezení“.

Procedurálním oklamáním zpravodaje a časovým stresem se Pilipovi 

Procedurálním oklamáním zpravodaje a časovým stresem se Pilipovi podařilo prosadit svůj pozměňovací návrh do písm. a) (ačkoli jej parlamentní tisk zařadil do písm. e) a z toho vycházela většina poslanců při hlasování), takže nakonec § 183b odst. 3 obsahoval dvě formulace stejného znění. I kdyby to byla formální chyba, jak tvrdil poslanec Pilip, i kdyby existoval překlep v parlamentním tisku, byl by jeho návrh nehlasovatelný, neboť ve výčtovém kogentním ustanovení vztahující se k jedné věci nelze mít dvě identické (popř. odporující si)  formulace, byť každou pod jiným písmenem.

Jinými slovy: poslanec Pilip „zařídil“ legislativní paskvil a média z něj udělala mučedníka. Dodatečným schválením Pilipova návrhu bylo „vymazáno“ původní písm. a). To říkalo, že povinnost nabídnout odkup akcií se nevztahuje na stát, obce, kraje, Pozemkový fond, Fond národního majetku, ČNB  a další osoby, které své podíly nabyly v souvislosti s privatizací. Při jakémkoli vlastnickém pohybu akcií získaných z privatizace např. ve FNM, Pozemkovém fondu, ale i u obcí, který by zakládal povinnost odkupu (což může být i dohoda o výkonu hlasovacích práv), by stát musel učinit nabídku odkupu ostatním akcionářům. Část toho, co se pracně odstátnilo, by se znovu za státní peníze vykupovalo.

Kdyby zákon prošel legislativním procesem v této podobě, došlo by k zmrazení majetkových pohybů se státním a obecním majetkem, neboť stát by se pravděpodobně nakládání s privatizovaným majetkem zdržel.

Nevědomost, nebo záměr?

Říci, že poslanec Pilip uvedl celou sněmovnu v omyl, je málo. Patřičně neupozornil na dalekosáhlé majetkové a vlastnické důsledky svého pozměňovacího návrhu. Rád bych věřil, že šlo o pouhou neznalost, ale poslanec Pilip se bohužel netají tím, že šlo o záměr.

Obvinění, že ODS s ČSSD znásilnily parlamentní demokracii, je nehorázné. Ještě větší nehorázností je však titulek Eura „Pilip znásilněný v zájmu EDF“. Sněmovna nejednala v zájmu žádné finanční či ekonomické skupiny, nýbrž pouze na základě zdravého rozumu. Šlo o nápravu legislativního podvodu, za který by se měl jeho autor stydět a omluvit se nejen zákonodárnému sboru, ale i všem občanům této země.

Václav Klaus, EURO, 3.12.2001