Hlavní strana » Články a eseje » Čí je televize? Naše!

Čí je televize? Naše!

Články a eseje, 4. 1. 2001

Současný spor o Českou televizi má celou řadu rovin – od ryze politické (až partajní), když se pan prezident a Unie svobody, reprezentovaná v této věci rázovitou postavou Jana Rumla, pokoušejí o ještě výraznější zmocnění se tohoto média než jak tomu bylo v minulosti, přes průhledné finanční zájmy na Českou televizi napojených zástupců populární kultury (či spíše zábavy) až po souboj ideologů, kteří chtějí změnit samu podstatu našeho politického systému.

Zůstanu u třetí roviny tohoto sporu. Fascinovalo mne, když jsem před několika dny zaslechl výrok jednoho z neohrožených bojovníků proti legitimnímu vedení ČT, že si „svou“ televizi ukrást nedají. Myslím, že právě v tomto postoji je jádro věci. Ukazuje se tím, že u nás a v některých z nás zbylo ještě mnoho komunismu a socialismu. Věci jsou podle těchto lidí i nadále „nás všech“ a protože to „nás všech“ není fakticky realizovatelné (stejně jako to nebylo realizovatelné ani za komunismu), nezbývá než, aby se nárokovalo, že je to těch z nás, kteří tam či onde pracují. Aby železnice byla železničářů, nemocnice lékařů, škola učitelů, továrna dělníků. A televize televizních pracovníků.

To je evidentní nesmysl. Také ekonomové mnohokráte přesvědčivě prokázali, že takový systém není racionální a efektivní. Proto doporučovali a doporučují systém, založený na konkrétním vlastníkovi. Komunisté a socialisté se s tím pochopitelně vždycky smiřovali neradi. (I náš pan prezident se ve svém novoročním projevu zlobil nad tím, že u nás dnes „péče o pohyb peněz, kapitálu a vlastnických práv vynáší podstatně víc, než tvorba konkrétních hodnot“.) Proto byla hledána nejrůznější šalamounská řešení. Např. reformisté Pražského jara – po vzoru Titovy jugoslávské dělnické samosprávy – chtěli v každé instituci do role vlastníka postavit tzv. rady pracujících, které by mimo jiné jmenovaly ředitele a rozhodovaly o strategických záležitostech. Miloš Zeman chtěl (ještě nedávno, možná dosud) tzv. ESOP, což je jedna z variant modelu „lidového kapitalismu“, kdy zaměstnanci vlastní akcie „svých“ podniků, tedy podniků, ve kterých pracují a tím nad nimi získávají kontrolu.

Podobným způsobem dnes postupují militantní pracovníci České televize. Nechtějí se smířit s přijatým modelem kontroly televize, pokoušejí se nově interpretovat slovo veřejnoprávní a pokoušejí se mu dávat obsah, který by vyhovoval jim. Nechtějí přijmout, že adjektivum „veřejný“ znamená vědomou a nepochybně užitečnou záměnu adjektiva státní, provedenou z jednoho, jediného důvodu. Tím je obrana před tím, aby si vláda nemohla ukrást slovo stát a aby nemohla věc veřejnou zúžit na věc vládní. Stát je samozřejmě více než vláda. Ale jde o to, jak stát vyjádřit či reprezentovat.

V systému zastupitelské demokracie o tom rozhoduje politická soutěž. Té se zúčastňují politické subjekty (nejčastěji strany) a výsledkem je to, že jejich zástupci na velmi přesně definovanou dobu „reprezentují“ veřejnost. Kdo takovou politickou soutěží neprojde, veřejnost nereprezentuje. Reprezentuje jen sám sebe. Nemůže proto aspirovat ani na post v parlamentu, ani na „rozhodování“ o jakémkoli veřejném zájmu. Může se mu samozřejmě leccos líbit a nelíbit, ale nemůže vzít věci veřejné do svých rukou, nemůže řídit železnici, školu, nemocnici, televizi. Nemůže odvolávat jejich ředitele.

Naši revoltující televizní redaktoři však přesně toto chtějí. Chtějí „svou“ televizi přeměnit ke svému obrazu. Ve své argumentaci používají klasický trik – na základě toho, že strojvedoucí umí řídit vlak, lékař operovat, učitel učit, redaktor moderovat televizní show, nárokují, že proto právě oni mohou řídit televizi. Ale ono to tak vůbec není. Železnice musí fungovat pro cestující, nemocnice pro pacienty, televize pro diváky.

Pan Ruml se zásadně mýlí, když říká, že televizní redaktoři mají ústavou danou svobodu prezentovat své názory. Nic takového v ústavě není. Tam je zajištěna „jen“ svoboda slova pro všechny občany. Není ústavní povinností žádného média ty či ony názory šířit. Redaktor se může jen a jedině ucházet o místo v nějakém médiu. Může ho získat, ale nemusí. Nemůže také žádné médium okupovat.

Proto si udržme takovou Radu České televize, která reprezentuje nás – občany, nikoli televizní tvůrce. Nedovedu si představit, že by ji mohl volit někdo jiný než parlament.

Václav Klaus, Deníky Bohemia, 4.1.2001