Hlavní strana » Články a eseje » Poněkud zavádějící průzkumy…

Poněkud zavádějící průzkumy veřejného mínění

Články a eseje, 12. 7. 2001

S průzkumy veřejného mínění se u nás, ale i leckde jinde ve světě „roztrhl pytel“. Důvod je zřejmý. Když už nemohou být nepřetržitě pořádána referenda, zastánci přímé demokracie chtějí dnes a denně sdělovat politikům, co si lidé myslí a chtějí jim vnucovat, aby to brali v úvahu a aby se podle toho řídili. Je to vydáváno za „vůli lidu“ a každý politik bývá varován, že se mu vymstí, když tuto vůli lidu nebude poslouchat.

Dovoluji si tvrdit, že to není tak jednoduché a předem upozorňuji, že mi v této argumentaci nejde ani o průzkumy popularity politiků, ani o průzkumy preferencí politických stran. Jde mi o polemiku s tím, že jsou nám průzkumy veřejného mínění jejich tvůrci (kteří jsou ambiciózními manipulátory veřejného mínění, nikoli „naslouchači“ veřejnému mínění) předkládány jako legitimní návod pro jednání politiků, což chci tímto zpochybnit.

Základní problém vidím v tom, že otázky typu: má se dát více peněz na armádu, školství, politiku, důchody a na tisíce jiných věcí neříkají nic o skutečných názorech občanů, ale pouze o jejich nezávazných přáních. Hlavně jde o to, že neříkají nic o skutečném úkolu politiků a politiky, kterým je otázka volby mezi alternativami. Není sebemenšího sporu, že více bývá velmi často i lépe, ale problém je v tom, že více jedné věci nutně znamená méně věci jiné. Vždycky je něco za něco, a právě toto obtížné dilema nám průzkumy veřejného mínění prakticky nikdy neozřejmují.

Politika je uměním možného a rozhodování politika proto nikdy nemůže být založeno na pouhém sečítání názorů, protože toto sečítání nevyžaduje mé staré známé „dopočítávání do jedné“ (což byl název jedné mé knihy z poloviny devadesátých let). A nejenom to. Politika také vyžaduje zcela konkrétní čísla, neboli potřebuje kvantifikaci. Co znamená chtít dát více peněz na školství? Znamená to 60 miliónů, 600 miliónů nebo 6 miliard? Průzkum k tomu nic neříká. Všechna tato čísla znamenají pro každého dotazovaného jednotlivce nepředstavitelně obrovské množství peněz. Nikdy se ale nevychází z informace, že v dnešní době státním rozpočtem prochází zhruba 700 miliard korun, což je 70 tisíc na každého občana České republiky (včetně dětí). A že více na to či ono znamená více platit státu. Nikdy není položena otázka, zda si je účastník průzkumu vědom toho, že přidání např. 10 miliard na školství nebo na velký třesk pana Grégra vyžaduje od každého plátce daní v průměru více než 2000 korun. Kdyby to účastník průzkumu věděl, možná by odpovídal jinak. Bez přesných čísel je totiž možné chtít téměř všechno. Není-li si účastník průzkumu vědom nákladů své odpovědi, je zcela logické, že jeho odpověď, že se má tam či onam dát více peněz není ničím jiným než sdělením typu „dělejte s tím něco“.

Problémem je ale i otázka znalosti věcí. Experti (a já je nijak nepřeceňuji) se dlouhá léta nemohou shodnout na metodách financování starobních důchodů či zdravotní péče a proto si nejsem jist, zda jsou to vhodné otázky pro průzkum veřejného mínění.

Otázky kladené v každodenních průzkumech jsou více méně sváděním respondentů k odpovědím jistého druhu a jsou relativně úspěšnou metodou, pomocí níž určití nevolení politikové chtějí ovlivnit politiky volené. Nejsou příspěvkem, který by politikům pomáhal provádět velmi obtížnou volbu mezi existujícími alternativami. Výsledky průzkumů jsou proto opravdu jen „zajímavostí“ a politik, který by se jimi chtěl řídit a rezignoval by na porovnávání nákladů a výnosů jednotlivých politik, by byl populistou a špatným politikem. Líbivé věci se totiž říkají a slibují velmi snadno, ale bez zadlužování státu se dělají velmi nesnadno.

Václav Klaus, Deníky Bohemia, 12.7.2001