Hlavní strana » Články a eseje » Jak rychle ubíhá čas?

Jak rychle ubíhá čas?

Články a eseje, 24. 3. 2000

Nevím, jestli čas běží, nebo jestli jenom jde, či jestli se dokonce jen loudá. Každý to – podle svých pocitů a prožitků – asi vidíme jinak a navíc je zřejmé, že věci kolem nás nemají žádné paralelní pohyby, že se nepohybují ve stejném rytmu. Něco probíhá daleko rychleji než něco jiného.

V pravidelném přehledu důležitých výročí, vydávaném ČTK, jsem si minulý týden přečetl, že právě před deseti lety vláda ČSSR (ještě tam tehdy bylo ono písmeno S, vyjadřující adjektivum socialistická) jako první ze všech postkomunistických zemí–členských států RVHP vypověděla „mnohostranné dohody o měnových kursech“ mezi těmito zeměmi, což se stalo jedním z klíčových momentů likvidace této mocné organizace. Mimochodem, kolik čtenářů ještě ví, co zkratka RVHP znamená? Stále častěji se v posledních letech setkávám s tím, že už to lidé nevědí. Když jsem v lednu 1990 ve Varšavě nečekaně a jako první politik řekl, že by Rada vzájemné hospodářské pomoci (ač tam o žádnou pomoc samozřejmě nešlo) měla být rozpuštěna, ocitlo se to na prvních stránkách světových deníků. To už se dnes zdá být hlubokou minulostí. Čas v této věci běží velmi rychle, nebo se mi to tak aspoň zdá.

Ve stejném přehledu minulých významných událostí bylo připomenuto i to, že přesně před patnácti lety nastoupil do čela SSSR (což je ostatně další, dnes již neexistující zkratka) otec perestrojky Michail Gorbačov. Viděl jsem ho za devadesátá léta několikrát, slyšel jsem ho několikrát pronášet (stále stejný) projev, několikrát jsem s ním dokonce osobně mluvil a proto mohu potvrdit, že nadpis jedné z kapitol jeho knihy, která u nás v roce 1987 (tedy před „pouhými“ třinácti lety) vyšla česky, který byl „Dostavme chrám socialismu“, není falešným zkreslením či znevážením jeho myšlenek a že Gorbačov opravdu chtěl socialismus či komunismus obrátit k lepšímu, nikoli ho zlikvidovat. Je už pokus o vznik nových socialismů definitivně věcí minulosti nebo se k nám může – třeba pod trochu jiným názvem – vrátit? Nejsem v tomto směru úplně optimistický, protože věrozvěstů jedné jediné pravdy (jejíž prosazení si vždy vynutí použití totalitních metod) se na světě rodí pořád dost. A v naší zemi bohužel také. Jejich touha po moci bývá obrovská a vhodnou ideologii si k tomu vždycky najdou. Nedůvěra ve svobodu tam nikdy nechybí, nedůvěra v jedince, v jeho rozum a v jeho správné instinkty také ne.

Někdy se mi ale zdá, že se čas úplně zastavil. O víkendu jsem byl lyžovat v Harrachově a v neděli jsem se se skupinou přátel zastavil na rychlý oběd v jedné ze známých krkonošských restaurací. Sledovat tamní obsluhu bylo zážitkem, bohužel velmi nešťastným. Troufám si tvrdit, že by tato obsluha byla dobře zaměstnatelná snad jen v bývalém okresním podniku restaurací a jídelen RaJ (další zapomenutá zkratka), ale že v tržní ekonomice a v nestátním podniku zaměstnatelná, alespoň podle mého názoru, není. Proč se tam za deset let nic nezměnilo? Může za to Klaus (nebo ať si tam každý dosadí své preferované jméno viníka všech nešvarů naší země) nebo za to může konkrétní vlastník, konkrétní šéf, konkrétní vedoucí směny? Nebo snad za to mohou slabí nebo dokonce zcela chybějící konkurenti? Nevěřím ani v to, že má Semilsko plnou zaměstnanost a že jiné, lepší zaměstnance nelze najít? V každém případě připouštím, že je takováto zkušenost vhodným argumentem pro ty, kteří kolem sebe radikální změny k lepšímu nevidí, nebo vidět nechtějí.

Čas tedy asi ani neběží, ale asi se ani neloudá. Čas je neúprosný a plyne spravedlivě, jenom my jsme někdy rychlejší a někdy pomalejší. Při obědě v oné restauraci jsem si říkal, že napíšu článek s názvem „Čas se zastavil“, ale pak jsem si uvědomil, že by ani to nebylo správné a výstižné. V mnoha jiných věcech je to totiž naštěstí úplně jinak.

Václav Klaus, Večerník Praha, 24.3.2000