Hlavní strana » Články a eseje » Nechybí nám pokora?

Nechybí nám pokora?

Články a eseje, 21. 8. 2002

V roce 1968 jsem jako mladíček pro měsíčník Tvář napsal krátkou úvahu s přesně stejným názvem jako dnes, ale tehdy se to netýkalo vztahu člověk-příroda. Bylo to spíše o vztahu člověk-člověk, neboli o tom, nakolik člověk smí – odkudsi shora – řídit, regulovat, plánovat lidskou společnost a proč je třeba ponechat maximum svobody na decentralizované rozhodování lidí samotných. Konec konců o tom byl ve své podstatě celý rok 1968, i jeho tragické vyústění, které má v těchto dnech své neslavné 34. výročí.

Rok 2002 bude naopak dlouho spojován s tragickými záplavami Čech (vynechám-li, že to bude vzpomínáno i jako rok volebního úspěchu socialistů Vl. Špidly s – kdykoli koalice ochotnými – lidovci), které nám připomněly něco podstatného o vztahu člověka a přírody, resp. ukázaly nám obrovskou zranitelnost současné lidské společnosti, která veškerým vývojem vědy a techniky nebyla nijak zmenšena. Týká se to nejen u nás neznámých, a proto nepředstavitelných zemětřesení, uragánů a tornád či požárů, ale i rozsáhlých povodní v jinak mírumilovné a klidné středoevropské krajině.

Nezdá se mi, že jsou si toho lidé počátku dvacátého prvního století dostatečně vědomi, resp. zdá se mi, že je to zcela naopak, že natolik důvěřujeme naší vyspělé společnosti, že si myslíme, že jsme v bezpečí a že se nám nemůže nic stát. Letošní povodně nám snad dostatečně důrazně připomněly, že tomu tak není, že jsou některé zákonitosti a síly mocnější než my a že bychom je měli pokorně přijmout.

To není z mé strany defétismus, poraženectví, pesimismus, výzva k pasivitě. To je výzva k žití s vědomím vlastních omezení, s vědomím souvislostí, s vědomím důsledků svých činů. To je výzva k žití s jistou pokorou před něčím, co nás přesahuje.

Na druhé straně bychom si samozřejmě měli být vědomi i toho, že je schopnost současné společnosti vyrovnat se s důsledky tragických povodní nemalá. Bylo tomu tak i nyní a je pro to mnoho argumentů. Každá smrt člověka, navíc smrt zbytečná, je více než tragédií, ale počet obětí letošních povodní byl menší než průměrný počet obětí automobilových nehod za jeden víkend na našich silnicích. Spoustě možných obětí i ztrát majetků bylo zabráněno a to je velmi cenný výsledek organizovaného úsilí hasičů, policistů, vojáků, starostů, hejtmanů a záchranářů všeho druhu.

Tisíce, desetitisíce lidí však ztratily nejzákladnější věci, které znamenaly součást, ne-li nedílnou složku jejich životů. Budou všichni z nich schopni se s touto ztrátou vyrovnat? Budou jejich životy stejné jako předtím? Je možné jim pomoci? Umí to naše, více méně anonymní společnost zařídit? Jsme schopni nahradit to, že jsou zpřetrhány pevné vazby uvnitř širší rodiny? Existuje základní komunální, sousedská pospolitost, která by uměla pomoci? V době valící se povodňové vlny snad ano, ale jak dlouho přetrvá po opadnutí vody?

Podobných otázek je spousta, klademe si je jistě všichni, ale měli bychom vědět, že s technickou vyspělostí – s internetem, mobily, DVD a desítkami satelitních televizních programů – nemá jejich řešení bohužel nic společného. A právě tady vidím největší problém dnešní chvíle.

Ekonomika jako celek se s povodněmi a jejich důsledky vyrovná poměrně rychle, určitě daleko rychleji a snadněji než jednotlivci. K nim musí směřovat naše úsilí. Bylo-li by úspěšné, mohlo by být jedním z prvních signálů hledání a snad i nalezení naší pokory.

Václav Klaus, Deníky Bohemia, srpen 2002