Hlavní strana » Články a eseje » Velmi komplikovaných 100 let

Velmi komplikovaných 100 let

Články a eseje, 31. 8. 2001

Před několika dny jsem stál nad hrobem svého otce (který zemřel již v roce 1974) ve chvíli stého výročí jeho nedožitých narozenin. Když jsem zapaloval svíčku, prolétávaly mi hlavou nejen úryvky z jeho života, ale i historické události, které v uplynulých 100 letech probíhaly. A zdály se mi téměř neuvěřitelné.

Vzpomněl jsem si na vyprávění o jeho dětství, prožitém v chudé chalupářské rodině nedaleko Šumavy, u Nepomuka, ve vesničce na dohled od Zelené hory (proslavené Hankovými rukopisy). Bylo to v posledních letech Rakousko-uherská monarchie a blížila se I. světová válka. Na návsi po ní zbyl dlouhý seznam padlých – nevědoucích přesně za koho padli – který jsem si jako dítě se zájmem pročítával.

Následovalo zrození Československa a budování nového státu. Mě zaujal hromadný přechod téměř celé vesnice od katolíků k Církvi československé. To neukazovalo na hloubku víry. Náročné bylo dojíždění za prací do Plzně, která jako magnet přitahovala pracovní síly ze širokého okolí, ač bylo dojíždění (a mnohakilometrové chození k vlaku pěšky) každý den několikahodinovou záležitostí. Vznikaly první české spolky, např. Klub českých turistů a tím i konkurence turistice německé provenience na Šumavě. Chození do přírody se můj tatínek upsal na celý život.

Pak přišel jeho přesun za prací do Prahy, ale ani to netrvalo věčně. Velká krize závěru dvacátých a začátku třicátých let výrazně oslabila české hospodářství a omezila pracovní příležitosti. Můj otec našel nové zaměstnání jako účetní u stavební firmy, která stavěla – za peníze státního rozpočtu ČSR – první silnice na, k nám tehdy patřící, Podkarpatské Rusi. Setkání s úplně jiným světem a s krásnou, nedotčenou přírodou tamních Karpat mého otce zcela okouzlilo.

Rychle se ale blížil neblahý závěr třicátých let. Následoval Mnichov, 15. březen 1939, bezmocný vztek, protektorát, válečné přežívání, nervozita v heydrichiádě, dojíždění na venkov s batohem pro elementární potraviny (a nepříjemné kontroly na pražských nádražích), konec války a ruské tanky na pražských ulicích.

Epizoda mezifáze Benešova předúnorového Československa znamenala probouzení se k normálnímu životu, ale trvala jen velmi krátce. Únor 1948 jsme celá rodina prožili na horské chatě v Krkonoších a i jako šestileté dítě si pamatuji mrazivé ticho večeřící lyžařské společnosti při Gottwaldově projevu na Staroměstském náměstí, který se ozýval z – dnes už nepředstavitelné – bedýnky tehdejšího rozhlasového přijímače.

Naše země pak prožila znárodňování, dvouletku, první pětiletky, měnovou reformu, politické procesy, zbytečnou industrializaci již industrializované země, násilnou kolektivizaci zemědělství (malá chaloupka s pár hektary na Nepomucku dlouho odolávala), masové členství v KSČ, ale i konec Stalinovy éry.

První silnější impuls ke změně – i z pohledu tehdejších mocipánů – přinesla ekonomická krize v letech 1961-62. Objevovaly se náznaky prvních reforem a došlo ke změkčování režimu, což vyvrcholilo Pražským jarem roku 1968 a následnou okupací země vojsky Varšavské smlouvy.

Většina žijících obyvatel naší země si už pamatuje, tedy nejen z vyprávění, bezvýchodná sedmdesátá léta, ale relativní – ve srovnání se zeměmi na východ od nás – únosnou životní úroveň, masový automobilismus, chaty a chalupy, dovolené u spřátelených moří, televizní kulturu či pseudokulturu i vesničky mé střediskové.

Pak už se doputovalo i k nadějnějším létům osmdesátým, kdy nastala výraznější vidina změny v souvislosti se změnami v Sovětském svazu. Slabost komunismu narůstala a v listopadu 1989 konečně přišel jeho pád.

Poslední desetiletí bylo desetiletím svobody, desetiletím překonávání neblahého dědictví komunismu, ale i desetiletím vysokých a proto nesplněných očekávání. Otevření se světu, „rozvod“ se Slovenskem, ale blížící se spojení s Evropskou unií a spolu s ním hrozba nové ztráty samostatného, suverénního státu v unifikující se Evropě. Současně probíhá i revoluce v informační technologii, globální propojení světa, multikulturní trendy a tendence, ale zůstává stále stejný problém  individuálního lidského života.

To všechno mně probíhalo hlavou, když jsem stál v pražském strašnickém krematoriu a uvědomoval si ono magické číslo 100. Možná, že by můj otec popsal toto století trochu jinak.

Václav Klaus, Deníky Bohemia, 31.8.2001