Hlavní strana » Články a eseje » Letošní Davos a - globalizace

Letošní Davos a - globalizace

Články a eseje, 4. 2. 2000

Letošní davoské setkání – kde jsem byl již po desáté (!) – bylo na straně jedné zvýrazněno vystoupením prezidenta Clintona (které však radši nebudu komentovat, protože mě v něm z obsahového hlediska nic nezaujalo, které však bylo velmi poučnou ukázkou pečlivě nacvičené rétoriky) a na straně druhé agresivním, skutečně nepřátelským, hrozivě vypadajícím vystoupením demonstrantů-profesionálů, kteří v Davosu protestovali proti tzv. globalizaci (za zmínku stojí, že to – alespoň někteří z nich – byli stejní lidé jako před několika měsíci v americkém Seattlu).

Jinak byl Davos opět tradičním mraveništěm tisíců účastníků fóra, kteří i tentokrát přijeli opravdu z celého světa. Sluníčko svítilo pouze v pátek a pak nastalo husté sněžení a neprůhledná mlha, která zahalila alpské velikány do neviditelna, takže nikdo nelyžoval a všichni trpělivě rokovali. Hlavním tématem letošního setkání byla globalizace, což je slovo, které sice nikdo neumí pořádně definovat, ale které snad právě proto téměř každý rád a často používá. Hledáme-li  racionální obsah tohoto slova, snad se dá říci, že se jedná o důsledky používání nejmodernějších informačních technologií na soudobý, velmi nehomogenní svět, na svět bohatý i chudý, na svět vzdělaný i nevzdělaný, na svět generačně rozdělený (narozený před internetem a po něm), na svět odlišných ideologií a odlišných náboženství, na svět technologicky vyspělý i technologicky zaostalý, na svět demokratický i autoritativní, na svět těšící se na nové výzvy, ale i na svět usilující o žití v minulosti.

Evidentní je jedna jediná věc: jakkoli jsou (a budou) dlouhodobé důsledky těchto moderních technologií na lidstvo jako celek nepochybně pozitivní (stejně jako tomu ostatně s novými technologiemi bylo vždycky v minulosti), krátkodobé důsledky jsou a budou velmi nestejnoměrné a proto leckde vyvolávají neklid, nejistotu, strach. Tuto časovou posloupnost je třeba brát v úvahu a ne na ni zapomínat. Jak vtipně v jedné z diskusí poznamenal jeden africký politik, internet je určitě dobrý, ale nejdříve je třeba mít elektřinu.

Není nic neobvyklého na tom, že nové jevy z počátku nebývají dobře pochopeny a že vyvolávají jak nepatřičně velká očekávání, tak nepatřičně velké obavy. Rychlé vytváření propojeného, vzájemně více a více na sobě závislého, v jistém smyslu proto velmi „zmenšeného“ světa – asi tak bych já „překládal“ slovo globalizace – je objektivně nevyhnutelným a proto nezastavitelným procesem, ale je zřejmé, že to není ničí záměrnou politikou. Tím, že to není ničí politikou, není také proti komu demonstrovat (a rozbít hlavu švýcarskému policistovi a zničit výlohy MacDonalda) a proto byla davoská demonstrace – jak přesně napsaly Neue Zürcher Zeitung – typickým příkladem destruktivního, negativistického chování bez jakkoli definovaného politického či ideového záměru v pozitivním smyslu.

Ač není globalizace něčí záměrnou politikou, ale na nikom z nás bezprostředně nezávisejícím procesem, přesto je to jev, na který musíme všichni reagovat, se kterým se musíme vypořádat. Určitě neplatí, že na něj všichni reagujeme ideálně. Někdo se chce před tímto procesem schovat (což je předem prohrané úsilí), někdo chce naopak vytěžit maximum ze své současné síly a převahy ke snadné a jednostranné výhodě pro sebe. Vážnou debatou proto i v Davosu byla otázka, zda je nespornou povinností všech absolutně, okamžitě se „odkrýt“, plně všechno, skokem, liberalizovat či zda je možné (či správné) udělat tyto liberalizační kroky až po splnění určitých podmínek. To platí všeobecně, ale velmi citlivé je to právě v oblasti mezinárodních financí. Byl jsem v Davosu přítomen celé řadě diskusí na toto téma.

Vlivný ekonom, bývalý šéf americké centrální banky, Paul Volcker říká, že i malé otevřené ekonomiky „mají vytvořit jisté překážky pro vstup krátkodobého kapitálu“ (nebo musí rezignovat na svou vlastní měnu a stát se součástí nějaké měnové zóny). Guvernér francouzské centrální banky Trichet (za rok bude předsedou Evropské centrální banky) podobně připomíná, že „žijeme ve velmi křehkém světě“ a že se jednotlivé země mají otevřít světovým kapitálovým trhům jen tehdy, mají-li „zdravý bankovní a finanční sektor“. Neboli, plná liberalizace vyžaduje předchozí splnění velmi nejednoduchých podmínek.

Davos jistě nic z těchto věcí definitivně nevyřešil, ale jasná a ostrá výměna názorů velmi důležité skupiny lidí je v každém případě přínosem. Přínosem je i nezbytné vzájemné naslouchání si, stejně jako objevování nových tváří, nových osobností světové politiky, byznysu, vědy a kultury. Člověk si rád popovídá se „starými“ davoskými známými – namátkou zmíním Šimona Pereze z Izraele, polského prezidenta Kwasniewského, amerického ministra financí L. Summerse, Grigorije Javlinského z Ruska, loňského nositele Nobelovy ceny za ekonomii prof. Mundella či mexického guvernéra centrální banky Ortize, ale i s neúnavným a nestárnoucím panem Baťou – a uvidí Umberto Eca a Billa Gatese. Nicméně, mne s manželkou (a spoustu dalších) nejvíce zaujal nový jordánský král Abdulah II., syn dlouholetého krále Husseina, svým velmi promyšleným, citlivým a jemným, přesvědčivým, pragmatickým, ale i dostatečně patetickým projevem, týkajícím se nejen arabského světa. Přicházejí nové generace, a je to dobře.

Václav Klaus, Večerník Praha, 4.2.2000