Hlavní strana » Články a eseje » Je to skutečně velká hra, ale…

Je to skutečně velká hra, ale o co?

Články a eseje, 10. 11. 2000

Privatizace české ekonomiky – zdá se – nenechává spoustu lidí v klidu ani dnes, v jejím závěru, a ukazuje se, že nenechává v klidu zejména ty, kteří chtěli či chtějí v rámci tohoto procesu něco konkrétního získat pro sebe sama. Pro ostatní, to znamená pro většinu z nás, kteří nehodláme ani privatizovat, ani při privatizaci radit (což není nic jiného než zprostředkovávat kontakty díky svým známostem nebo svému renomé), totiž z privatizace nic konkrétního neplynulo a neplyne. Pro nás z toho plyne něco úplně jiného, svým důsledkem samozřejmě nemenšího, ale je to v každém případě přínos nepřímý. My „pouze“ doufáme, že budeme žít v ekonomice nikoli postátněné, ale soukromé, nikoli komunistické, ale kapitalistické. Lidé pravicového zaměření očekávali či očekávají, že to bude dlouhodobě přínos výrazně kladný, lidé zaměření levicového, to znamená komunisté a většina socialistů, očekávají přínos se znaménkem záporným. To už tak na světě je a asi to tak i bude.

Známý levicový publicista, šéfredaktor Listů, Václav Žák minulý týden poslal do Hospodářských novin článek s názvem „Velká hra o Mertlíka“. Článek je to velmi výmluvný a poučný. O Mertlíka samotného mi nejde, protože mi jde o věc daleko podstatnější, kterou je nikdy nekončící boj o výklad naší privatizace a stejně tak nikdy nekončící spor s argumenty, které dnes a denně slyšíme od těch, kterým – a v tom je podstata věci – nejde o onen „nepřímý přínos“ z privatizace. Jde jim o přínos velmi konkrétní a velmi hmatatelný. Přínos pro ně samotné, ne pro nás ostatní.

Tzv. česká cesta privatizace znamenala unikátní pokus dát určitou šanci i domácím ekonomickým subjektům a nevyprodat okamžitě (a neúměrně lacino) všechno do zahraničí. V okamžiku zásadního rozhodování zda vůbec privatizovat (a připomínám, že jsem veřejně prvně vyslovil slovo privatizace, jako ministr financí, v lednu 1990, že tehdy znělo pro všechny nesmírně revolučně a že jsem ve stejné chvíli na svém ministerstvu zřídil odbor privatizace jako vůbec první privatizační instituci u nás) by to ostatně nemělo sebemenší šanci na politickou průchodnost. Námi zvolenou metodu charakterizovaly dvě zásadní věci:

- vyhnutí se tzv. živelné privatizaci, známé z Maďarska a Polska, při níž se v těchto zemích dostávaly ohromné majetky snadno, rychle a vlastně zadarmo do rukou managementů bývalých státních podniků (což tehdy Miloš Zeman kupodivu nestačil nazvat tunelováním);

- rozdělení privatizace na malou a velkou a v rámci velké na kupónovou a standardní, což vedlo mimo jiné k tomu, že pro cizí zájemce zůstala k dispozici přímo – prodejem od státu – „jen“ ona standardní část velké privatizace (stovky miliard korun) a samozřejmě „jen“ všechno ostatní v libovolném budoucím okamžiku, ale už nikoli přímo od státu, nýbrž od prvních soukromých domácích vlastníků (samozřejmě chtěli-li tento svůj majetek prodat).

Kdo tomu rozumět chce, rozumět tomu může, protože je to velmi prosté. Někteří tomu však rozumět nechtějí. Bylo to totiž velmi nemilé řešení pro mocné poradenské a investorské firmy z celého světa (a jejich rychle vzniklé domácí filiálky), které díky tomu přicházely o tučné honoráře za zprostředkování standardní privatizace. Nic více a nic méně v tom nebylo. A není ani teď. Tyto firmy (a na ně napojená média a politikové) však na svou příležitost čekaly a našly ji při zakolísání české ekonomiky v roce 1997. Zásadně jim k jejich nové šanci svým chováním napomohla i naše centrální banka. Odmítáním „české“ cesty privatizace a spojením vysvětlování onoho ekonomického zakolísání se způsobem naší privatizace zkusily přece jenom se ke „svým“ penězům dostat. Za obrovskou cenu pro českou ekonomiku a vlastně pro celou českou společnost.

A já musím dodat, že se jim to za Mertlíka (a Mládka, a předtím Pilipa) poměrně dobře daří. Říká-li Václav Žák, že „ministr stojí v cestě skupinám, které chtějí pokračovat v české cestě privatizace“, pak si já troufám vyslovit tvrzení zcela opačné, že „ministr je zatím nejvýraznějším politikem, který připravuje snadné cesty pro jiné finanční skupiny, skupiny převážně zahraniční či na zahraničí napojené, k získání zbytku českého nezprivatizovaného majetku“. Výsměchem pravdě jsou slova Václava Žáka, že „konečně se do čela resortu postavil člověk, který starost o racionální hospodářskou politiku povýšil nad osobní politický či jiný profit“. To se mi zdá téměř neuvěřitelné, když všechno naznačuje, že je tomu zcela naopak. Teprve teď se dostaly privatizující skupiny do chodeb ministerstva financí. Teprve za Mertlíka. Dříve to tak nebylo.

Václav Klaus, Deníky Bohemia, 9.11.2000