Hlavní strana » Články a eseje » Temelín, dekrety… a pak už…

Temelín, dekrety… a pak už nic?

Články a eseje, 27. 7. 2001

Rakousko je náš, přírodou i dějinami přisouzený soused. Už po dlouhá staletí. Díky tomu nás spolu pojí více věcí, než si na obou stranách naší společné hranice obvykle uvědomujeme a určitě více, než to vypadá podle nadpisů v médiích posledních několika let.

Máme vzájemně se prostupující historii, máme v mnohém příbuznou kulturu, máme velmi podobné základy právního řádu i ústavních institucí. Máme dokonce i podobnou kuchyni, máme stejná nádraží vybudovaná c.k. železničáři v 19. století, máme dohromady i Jana Nepomuckého. My jsme tři roky členy NATO, Rakousko je 7 let členem EU. Obě země jsou nezpochybnitelnou součástí evropské demokratické civilizace. Poslední dobou mám ale nedobrý dojem, že naše vzájemné sousedské vztahy nejsou kromě Temelína a Benešových dekretů naplněny už ničím jiným. Kdyby tento dojem převládl, byla by to pro obě země velká škoda, protože má do pravdy hodně daleko.

Za loňský rok překročilo naše hranice 7,2 miliónu rakouských občanů. To je obrovský počet, to je více než každý dospělý Rakušan. Českých občanů přijelo loni do Rakouska 6,9 miliónu, což je číslo velmi podobné. Máme bezvízový styk a čilé příhraniční kontakty. Dobře se vyvíjejí vztahy mezi partnerskými městy, školami a institucemi. Pracuje se na mnoha společných regionálních projektech. Rakousko k nám loni vyvezlo zboží za 61,3 mld. korun a v našem dovozu je na šestém místě. My jsme v roce 2000 v Rakousku prodali zboží za téměř 70 mld. korun a Rakousko je naším třetím největším odbytištěm.

To jsou čísla zajímavá a stojí za nimi tisíce mezilidských kontaktů, každodenních problémů, úspěchů, ale jistě i neúspěchů. Plyne z nich také spousta úkolů a nemálo práce pro politické reprezentace obou zemí a pro jejich diplomatické týmy. Nevěřím, že mohou Temelín a Benešovy dekrety toto všechno přehlušit. A hlavně jsem přesvědčen, že se s dnešním zploštěním, ne-li zkarikováním našich vztahů – na obou stranách – nesmíme smířit.

Neříkám to proto, že bych se chtěl vyhnout problémům, které naši rakouští sousedé považují za sporné a důležité. Nechci se však smířit s obrazem, který začíná převládat o našich vztazích na politické a mediální scéně. Je to obraz, podle kterého kromě Temelína a Benešových dekretů žádná jiná vzájemná agenda snad ani neexistuje.

Naše země se potřebují vzájemně. Ani jedna z nich nemůže druhou tlačit ke zdi a vydírat, ani jedna z nich nemůže druhou ignorovat. Budeme spolu sousedsky žít i v budoucnu a bylo by dobré, kdybychom spolu žili co nejpřátelštěji a co nejintenzivněji. Vypadá to však tak, že se někteří rakouští politici kvůli svému předvolebnímu populismu ocitli v určité, pro ně dnes už jistě nemilé pasti. Využili snadno zjitřené nálady voličů, aby se svezli na vzedmuté vlně těchto nálad, které oni sami úspěšně rozehráli. Nyní by už měli znovu začít normálně fungovat a mimo jiné se zabývat i všední agendou vztahů s Českou republikou.

Jenže vlna emocí a nálad, která jim tolik pomohla při posilování vlastní popularity, je teď dohání a zužuje jim jejich manévrovací prostor. To lze chápat, ale nikdo jim z této situace zvenčí nepomůže. Záleží jen a jen na jejich odvaze a na jejich odpovědnosti, zda budou schopni před svou veřejnost předstoupit  s racionálními argumenty, podloženými dlouhodobými prioritami své zahraniční politiky nebo zda zůstanou u těchto dvou populistických témat.

My jsme na seriózní vzájemnou komunikaci připraveni. A občané obou našich zemí na ni ve svém vlastním zájmu čekají také.

Václav Klaus, Deníky Bohemia, 27.7.2001