Hlavní strana » Články a eseje » Rozlišujme publikum a žánry

Rozlišujme publikum a žánry

Články a eseje, 25. 2. 2000

Prezident republiky Václav Havel vystoupil v polovině února se svým projevem před poslanci Evropského parlamentu při Radě Evropy. Vystupoval tam jako prezident naší republiky, mluvil za nás za všechny, mluvil jménem nás všech. Vlastně by mluvit měl. Obávám se totiž, že jak z hlediska žánrového či formálního, tak z hlediska politického či obsahového takto nemluvil.

Nejprve si všimněme věcné stránky. Už jsem si zvykl na to, že se kolem nás, s novou silou, projevují staronové pokusy o vytvoření utopického světa pravdy a lásky, ve kterém mají být „nerozumní lidé“ chráněni před vlastní svobodou příkazy, zákazy, návody a pravidly, vytvořenými těmi „rozumnějšími.“ Tito rozumnější však mají v prostředí standardní demokracie jeden velký problém. Musejí o své výlučnosti přesvědčit své spoluobčany a teprve tím mohou získat jejich důvěru a podporu. To – jak všichni víme – není vůbec jednoduché.

Právě proto to tito utopisté zkoušejí jinak: chtějí prostor standardní demokracie obejít, protože se jim nechce zúčastnit se dlouhodobé (a vleklé a pomalé) zájmové konfrontace a standardní soutěže idejí. Chtějí ji obejít zdola (třeba vymýšlením podstátních odpolitizovaných útvarů), či shora (umělou nadstátní integrací, jejímž důsledkem má být soustředění moci do rukou struktur, jejichž činnost by se vymykala běžným politickým kontrolním mechanismům).

Každou chvíli jsem častován nálepkou euroskeptika, sám se však považuji spíše za eurorealistu. Integraci v evropském hospodářském a politickém prostoru považuji za proces nevyhnutelný a z hlediska českých zájmů i za proces perspektivně přínosný. Pokud jsem kritizoval některé unifikační tendence, pak jsem ty kritizované vždy pojmenovával jako „nespontánní, neevoluční a tudíž umělé.“ A tím se dostávám k projevu prezidenta. Typičtější příklad takovýchto tendencí než pokus vnutit evropským národům shora nějakou geniální ústavu si nedovedu představit.

Prezident republiky už loni v březnu řekl ve francouzském Senátu, že tzv. Evropská ústava má být v jeho pojetí stručná, jednoduchá, spíše technická. Nyní ve Štrasburku dodal, že by měla formulovat základní práva a povinnosti občanů EU, že by měla rekapitulovat základní evropské hodnoty i celkový smysl evropské integrace. Z vět tohoto typu čiší představa, že Evropskou ústavu sepíší osvícení legislativní experti a že ji pak národní parlamenty demonstrativně a „poslušně“ schválí. Pokud se však někdo opravdu vážně zabývá myšlenkou Evropské ústavy, pak by měl vzít v úvahu zejména to, že se otevřením tohoto tématu automaticky spustí (zcela legitimní) lavina protichůdných pohledů a představ všech politických, ekonomických, regionálních a jiných struktur. Každý bude chtít popostrčit a prosadit svůj pohled na věc, každý bude chtít chránit své zájmy.

Věc je tedy zřejmá: buď ústava na Evropu „spadne z nebe“ jako posvátný, „pomazaný“ dokument vzniklý mimo politickou diskusi a tudíž postrádající zdola vyrostlou legitimitu, nebo bude příliš rozsáhlým, nepřehledným dokumentem vzniklým z nefunkčních kompromisů. V obou případech to bude pro občany špatné. Prezident republiky své návrhy doma politicky nediskutoval, jsou proto návrhem „shůry“.

Mluví-li někdo přímo o „občanech EU,“ či dokonce o návrhu na utvoření konkrétní instituce (Evropského Senátu), prosazuje tím velmi ostře definovaný nejen zahraničně-politický, ale i vnitro-politický postoj. To není problémem v případě státníkova projevu například na univerzitě či na mezinárodní konferenci. Není to problémem ani tehdy, přednese-li takový projev i na půdě Evropského parlamentu řadový poslanec, reprezentující jistou názorovou politickou platformu. Oficiální reprezentant státu by na oficiální půdě organizace, jíž jsme členy jako stát, měl přednášet nikoli své osobní vize (popřípadě dokonce propagovat partikulární politické cíle), ale měl by reprezentovat oficiální postoj státu. To v případě prezidentova štrasburského projevu určitě nebylo. Jeho návrhy žádnou debatou na vnitropolitické scéně neprošly, natož aby byly jejím navenek prezentovatelným výsledkem. Z formálního hlediska tedy projev neodpovídal ani situaci, ani postavení mluvčího.

Nemám strach z evropské integrace vzniklé zdola a vycházející z reálných politických uspořádání. Mám ale velkou obavu z integrace oktrojované evropským národům těmi, kteří chtějí Evropu dotlačit do podoby svých, předem zkonstruovaných vizí. Nemám strach z regulérního politického střetu s odlišnými koncepcemi, mám strach z pokusů prosadit odlišné koncepce oklikou, tedy mimo nezbytný politický střet.

Václav Klaus, Večerník Praha, 25.2.2000