Hlavní strana » Články a eseje » Romantické flirtování nebo…

Romantické flirtování nebo blížící se manželská smlouva?

Články a eseje, 26. 9. 2001

Minulý týden jsem měl, zhruba po roce, příležitost navštívit sídelní město Evropské Unie, Brusel, a promluvit s řadou klíčových představitelů tohoto evropského seskupení.

Smím-li si to troufnout hodnotit poněkud nepoliticky, panuje tam zvláštní atmosféra. Je to atmosféra jisté fraternity, atmosféra vzájemně se chápajícího a vzájemně se podporujícího souručenství. Všichni z nich to s námi myslí dobře, všichni jsou ustaraní a upracovaní z konání nezpochybnitelného dobra. Obětují se pro nás a dělají to proto, aby byl mír a aby nebyla válka, aby nikdo nestrádal, aby byl každý vzdělaný, zdravý, finančně zabezpečený. Nedovedou si proto vysvětlit, že to někdo může nechápat a neoceňovat. Kdo to nechápe, je pro ně nejenom hloupý nebo zlý, je pomatený, je spíše nemocný a mělo by se s ním zacházet v rukavičkách. 

Nemá to také sebemenší šarm. Je to ztěžklé, provinční, bez půvabu, bez lehkosti, je to až příliš vážné. Je to také - alespoň navenek - výlučně proceduralistické, málo věcné, nebo, lépe řečeno, věcnost je schovávána.

V Bruselu se všichni diví tomu, proč v poslední době průzkumy veřejného mínění – na obou stranách, tedy v členských i v kandidátských zemích – ukazují na zřetelný pokles podpory rozšiřování Unie o nové země střední a východní Evropy. Snažil jsem se jim vysvětlit, že to naopak považuji za zcela logické. V minulém desetiletí, v průběhu devadesátých let, rozšíření EU nebral nikdo příliš vážně, a to ani starší členové Unie, ani ti, kteří se po půlstoletí komunismu chtěli „vracet do Evropy“ a kteří brzy pochopili, že to bez členství v EU není možné. Byla to chvíle jakési vzájemné koketerie, bylo to takové nezávazné flirtování. Teď už ale začíná jít do tuhého, teď se začíná připravovat manželská smlouva, teď všichni zjišťují, co to pro ně ve svých důsledcích bude znamenat. A ono to něco znamenat bude. A navíc není návratu. Už se to totiž dostalo strašně daleko, a to na obou stranách. Proto se začíná hledat nějaká měkčí a neúplnější smlouva než je smlouva manželská. Teď se z oné úplné smlouvy chce leccos vynechat, ale každá strana chce, aby se „vynechávalo“ to, co pro ni není výhodné a aby tam zůstalo, co není výhodné pro stranu druhou. Zájmy obou stran jsou v mnohém odlišné, někdy dokonce zcela protikladné. Proto je rozšíření EU tak složité.

Komplikace narůstají. Od banálních k vážným. Nestačí velikost jednacích sálů, jídelen, šaten. Nestačí překladatelé. Vytvořit supranacionální stát bez společného jazyka ani možné není. Různé jazyky zůstávají. Jedná se na různých místech současně, tlumočníků je potřeba stále více a bývá jich obvykle více než jednajících. Košatost a barevnost Evropy musí alespoň vnějškově zůstat zachována a proto má každý právo na svůj jazyk a proto každý vyžaduje překlad z každého jazyka.

Překladem se však mnoho ztrácí. Ztrácí se i překladem dokonalým, a o to více nedokonalým. Moje italština není nijak moc dobrá, ale při jednání s místopředsedou Evropského parlamentu se ukázalo, že jeho překladatelka (mezi angličtinou a italštinou, neboť nejsme členové, a proto o češtinu nešlo) překládala tak, že jsem se rozhodl zůstat u italštiny. Oběma směry se spousta vysloveného ztrácela, což ale nikomu nevadilo. Ono se totiž ani moc neposlouchá. Je to všechno jen jakási stínová hra, kterou stejně dohrají úředníci. A jsou to oni, kdo rozhodne.

Dnešní proces dobrovolného vzdávání se suverenity a předávání pravomocí do nadnárodních rukou je něčím úplně výjimečným. Je popřením evropských dějin. Je pokusem vyhnout se dějinám, je pokusem o jejich překonání vědomým lidským projektem konstruktivistického typu, který se chce obejít bez některých konstant lidského chování a bez některých ověřených zkušeností z evropských dějin. Je to projekt riskantní a měli bychom o něm více a poctivěji přemýšlet.

Václav Klaus, Deníky Bohemia, 26.9.2001