Hlavní strana » Články a eseje » Vánoce roku 2001

Vánoce roku 2001

Články a eseje, 20. 12. 2001

V jistém slova smyslu jsou letošní Vánoce vánocemi obvyklými. Jsou to,  vlastně jako každý jiný rok, svátky se svým jedinečným, a proto nezaměnitelným poselstvím, jsou to svátky pokoje, míru (a smíru), a svátky vzájemné úcty a lásky. Neobvyklé jsou v roce 2001 tím, že je za námi, jak mi ve svém vánočním přání krásně a výstižně napsal náš známý houslista, prof. Václav Snítil, rok „naplněný bohatými, těžkými skutečnostmi“. Právě končící první rok nového tisíciletí problémy a konflikty naší současnosti obnažil více než zřetelně a přesvědčil snad i největší naivisty a doufejme, že spolu s nimi i lidi lehkovážné, nezodpovědné a nepřemýšlející o tom, že se nenacházíme v éře věčného klidu, míru a pokroku. A že se v ní nikdy nacházet nebudeme.

Od těchto obecnějších problémů, o nichž diskutujeme po celý rok, bych se ale chtěl vrátit k Vánocům, protože si myslím, že tyto svátky nesmí být potlačovány, odstrkovány, odsvátkovávány a odsvátečňovány. Každý z nás se s nimi má umět vyrovnat. O poslední předvánoční neděli, když píši tento článek, si pouštím koledy a přitom si čtu v útlé knížce, kterou s názvem „Vánoce“ v roce 1999 vydal první ministr školství  samostatného českého státu prof. Piťha. Každému ji doporučuji, protože v ní určitě najde spoustu moudrých věcí.

Autor začíná myšlenkou, že svátky bývají „úměrné kvalitě našich všedních dnů“ a proto nám připomíná, resp. připomíná těm, kteří je dobře prožít neumějí, že „rozpaky nad svátečními dny svědčí o nějaké nekvalitě našich dnů všedních“. To se mi zdá být velmi přesné. My se totiž o svátcích určitě nezměníme, nezlepšíme, nestaneme se dokonalými, ale je to pro nás příležitost k zastavení se, k zpomalení našeho životního rytmu, k přemýšlení, k bilancování, k setkávání se, k uvědomění si sebe sama i svých blízkých a k věnování se těm, kteří jsou nám nejblíže, našim rodinám. Měli bychom si ale dobře uvědomit rozdíl slov „vedle“ nás a „spolu“ s námi, aby to nebylo jen ono pasivní vedle. Říkám-li, že se máme zastavit, neznamená to, že máme - jak zdůrazňuje prof. Piťha - „svátky prospat“, neboť „sváteční dny nejsou dny lenosti“. Máme dělat to, na co ve všední dny nemáme dost času nebo ještě lépe to, na co si ve všední dny čas neuděláme.

Vánoce jsou také svátky dárků, ale - a opět budu citovat - neměly by se z nich stát „svátky výprodeje v obchodních domech“. Je téměř otřepanou frází, že je třeba umět dárky nejen dávat, ale že je neméně důležité dárky umět dostávat. „Za dárkem stojí někdy velmi plachý, protože odstrkovaný dárce. Dejte pozor, abyste v unavené lhostejnosti znuděně neodložili něčí dárek, protože byste mohli dolomit zlomené srdce, které se zachvělo, když jste dárek začali rozbalovat“. Když to přepisuji, zachvívám se nad hrůznou myšlenkou, že jsem jistě i já mnohokrát byl špatným, liknavým dárcem a nepozorným obdarovaným. Kéž bych to mohl napravit, říká si se mnou jistě leckterý z čtenářů. Dozadu to bohužel napravit nejde, ale dopředu to jde. Budoucnost se utvářet dá a naše míra svobody v rozhodování, v chování, v utváření našich osudů je obrovská. Daleko větší než si chceme přiznat. Právě v tom je naše veliká šance. Věci kolem nás obvykle nepřicházejí samy, i když se na to často vymlouváme. „Je tomu zkrátka tak, že život se nestává, život se tvoří“.

A to se musí stát základem našeho optimismu. A  i o tom koneckonců jsou Vánoce. Jsou i díky tomu pevným bodem v našich životech, v naší uspěchané době, ve výkyvech našich životních úspěchů i neúspěchů, v přemetech globalizovaného světa. Jsou konstantou, která nás vrací k nám samým a k nám blízkým. Využijme tyto sváteční chvíle, nenechme je jen formálně proběhnout kolem nás.

Václav Klaus, Deníky Bohemia, 20.12.2001