Hlavní strana » Články a eseje » Prostředí pro život spíše než…

Prostředí pro život spíše než ekologický aktivismus

Články a eseje, 28. 3. 2002

Předvolebním letákem, ve kterém říkáme, že volíme „prostředí pro život“, jsme u nás rozpoutali další kolo velmi vzrušené debaty o problematice životního prostředí. Jde ale o to, zda je vedena dobře. Mám strach, že nikoli. Silná slova jsou následována ještě silnějšími, argumentace se stále více vyprazdňuje a debata bohužel nemíří k podstatě.

Zkusme onu podstatu zrekapitulovat. Člověk se od přírody nepochybně oddělil a po celá tisíciletí ji ovlivňuje daleko více než kterýkoli jiný tvor živé přírody. To si jistě shodně myslí i ekologičtí aktivisté i normální lidé. Lišíme se v něčem jiném. Oni si myslí, že je příčinou problému člověk sám o sobě, jeho nenasytná poživačnost, neskromnost, bezohlednost, pocit „vlastnění“ přírody, zatímco my si myslíme, že je příčinou toho či onoho chování člověka vůči přírodě společenské uspořádání.

My víme, že přírodu ničil komunismus, jeho zlikvidování soukromého vlastnictví a racionální ekonomiky, založené na trhu a cenách, odrážejících skutečnou vzácnost přírodních zdrojů. Oni proti komunismu nic nemají, protože stejně jako komunisté nemají rádi soukromé vlastnictví, trh a na něm vznikající ceny. Stejně jako oni jsou proti svobodnému a proto přirozenému chování lidí. Já si však nemyslím, že se Jakub Patočka – jako jednotlivec – chová vůči přírodě úsporněji než třeba Gustav Husák, ale žijí (či žili) v jiném systému a proto jsou výsledky jejich aktivity zcela odlišné.

Ekologisté se i dnes chovají stejně jako za komunismu, což se projevuje v tom, že si zásadní změny, která u nás v tomto ohledu nastala, asi ani nepovšimli. Nepovšimli si, že se u nás znečištění ovzduší a vod snížilo oproti roku 1989 zhruba na jednu desetinu a že je dnes u nás znečištění zhruba na úrovni zemí Evropské unie. Je třeba stále mluvit apokalyptickým slovníkem o přírodní katastrofě?

Co způsobilo ono neuvěřitelné zlepšení? Viditelné demonstrace ekologických aktivistů nebo neviditelné, neokázalé jednání „normálních“ lidí? Je zřejmé, že to bylo to druhé. Rozhodující byly:

-         zastavení či výrazné omezení těžkého průmyslu (hutě, doly, těžké strojírenství a chemie), po němž přestala být v nových, nesubvencovaných cenách doma i v zahraničí poptávka;

-         konec iracionálního kolektivizovaného zemědělství jako logická součást systémové změny (nikoli jako tlak ekologů);

-         obrovské investice do životního prostředí, prováděné a financované vládou, obcemi i podniky, tedy opět nikoli ekologickými aktivisty. Nejvíce investic bylo za „Klausových“ vlád, dnes za Kužvarta je to – jako podíl na HDP – podstatně méně. V podnicích neinvestoval ani Jakub Patočka ani Greenpeace, ale jimi vysmívaní soukromí vlastníci. Ani v obcích u nás nikde nevládla Strana zelených;

-         stále se zpřísňující legislativa, která – kdyby v sobě neměla zbytečné excesy – většinou míří správným směrem.

Ale tyto excesy, schválnosti, provokace tady bohužel jsou ve formě zákazů či blokací rozumných a přínosných aktivit. Příkladů jsou tisíce, nejslavnější z nich jako lyžování, vlastně nelyžování na Pradědu, dálniční obchvat Plzně (ale i Prahy a dalších měst), jezy na Labi, hospodaření na Šumavě – ty všechny mluví jasnou řečí: že někteří z nás chtějí pod záminkou životního prostředí blokovat přirozené, a nijak neekologické aktivity jiných z nás. Chtějí nás řídit, organizovat, regulovat, napravovat, polepšovat. Právě proto musíme oproti diktátu ekologistů usilovat o prostředí pro život.

Václav Klaus, Deníky Bohemia, 29.3.2002