Hlavní strana » Články a eseje » Kudy musí směřovat daňová…

Kudy musí směřovat daňová reforma?

Články a eseje, 21. 2. 2002

Na počátku devadesátých let bylo provedeno sjednocení zcela voluntaristických a zcela roztříštěných daňových sazeb a jejich nemalé snížení (když jsem nastupoval 10. prosince 1989 do funkce ministra financí, byla daň pro podniky - říkalo se jí odvod - 75 %, dnes je to 31 %) a byla uskutečněna zásadní daňová reforma, charakterizovaná mimo jiné posílením významu nepřímých daní na úkor daní přímých, zavedením daně z přidané hodnoty a rozsáhlým (až příliš!) použitím systému daňových úlev a odpočitatelných položek - dodal bych, pro některé. Tyto změny byly nepochybně pozitivní, ale po prvním desetiletí fungování tohoto systému je zřejmé, že je třeba udělat další krok.

Pro orientaci uveďme základní data. V roce 2001 (podle posledních údajů Ministerstva financí) bylo vybráno téměř 356 miliard korun daní ve standardním významu tohoto slova. Tzv. příjmové daně přinesly více než 40 % této částky, což jsou dvě pětiny - mírně více od fyzických osob, než od osob právnických. Více než jednu třetinu vynesly daně z přidané hodnoty a necelou jednu pětinu spotřební daně - nepřímé daně dohromady tedy více než polovinu. Zbývajících 6 % připadá na clo (jen 10 mld. Kč), majetkové daně (6,5 mld. Kč) a zhruba stejně vynášejí ostatní daně a poplatky.

Koncept návrhu daňové reformy vychází z hodnocení vad našeho dnešního systému - daně jsou příliš vysoké (nikoli vůči západní Evropě, ale vůči zemím na stejné ekonomické úrovni), daně jsou příliš složité (potíže s nimi mají i daňoví experti, vyplnit daňové prohlášení neexpert neumí), daně jsou nespravedlivé (jak kvůli daňové progresivitě, tak kvůli nepřehledné houštině daňových úlev a vyjímek, které mohou a umí využívat jen někteří z nás). Proto snížení, zjednodušení, srovnání daní.

To všechno nabízí koncept rovné daně, která by nahradila dnešní příjmovou daň s různými sazbami, s různými pásmy a s různými odpočitatelnými položkami.

Řada lidí naše výhrady vůči odpočitatelným položkám nechápe. Smyslem daní však není zvýhodňování toho či onoho, ale financování veřejných služeb, které slouží všem a u nichž není možné měřit jejich individuální „spotřebu“ jednotlivým občanem. Nelze určit, kdo spotřebovává např. více obrany země či vnitřní bezpečnosti. Tyto veřejné služby by měli všichni občané platit stejně. Má-li někdo daňové úlevy, platí tyto veřejné služby ten, který úlevy nemá a to je diskriminace, to je nespravedlnost. A dodejme, že jsou tyto výhody většinou výhodami jen pro ty s vyššími příjmy, jen pro ty bohatší.

I v tom je rovná daň výhodná pro běžného občana. I v systému rovné daně platí lidé s vyššími příjmy vyšší daně - při zdaňování stejným procentem platí absolutně více. Pro příjemce nižších příjmů je naopak významné nezdanitelné minimum (nejnižší příjmy nejsou díky tomu zdaněny vůbec, ze středních příjmů se platí o to méně). To by měla být klíčová argumentace pro ty, kteří znají daňové pobídky pro rozvoj bytové výstavby (asi ale nebylo smyslem podpořit bydlení pro ty bohatší), odpočitatelné položky pro dobročinné příspěvky (snižme daně a dělejme dobročinnost ze svého, nikoli na úkor financování veřejných služeb), daňové úlevy pro invalidy či studenty (kolik z nich má tak velký příjem, že by tím prodělali), atd.

Nový systém - na úrovni daně ve výši 15 % - by měl být zaveden nejen pro zaměstnance a pro plátce daní fyzických osob, ale i osob právnických, což pro ně znamená radikální snížení daní z 31 % na 15 %, samozřejmě při zrušení dnešních úlev. Ale nejen to. Stejné procento by mělo být zavedeno i u DPH, což by vedlo ke sjednocení sazeb, čímž by se bránilo daňovým únikům, komplikované administrativě i výběru daní. (Ve velmi omezeném počtu případů by bylo možné zachovat i nulovou sazbu.)

Jádrem systému by měla být rovná daň. Z „fiskálních důvodů“ by neměly být zneužívány spotřební daně a nemělo by docházet k jejich permanentnímu nárůstu, stejně jako by nemělo docházet k růstu majetkových daní. Za majetek by člověk neměl být trestán (jeho příjem už byl zdaněn!), péče řádných vlastníků a hospodářů by naopak měla být oceňována a chválena. Všichni si jistě dobře pamatujeme, k jaké devastaci země vedlo zlikvidování soukromého vlastnictví v komunistické éře.

Tyto záměry jsou jasné, srozumitelné, realizovatelné, jen je třeba chtít. Byly by to změny k lepšímu.

Václav Klaus, Deníky Bohemia, 21.2.2002