Hlavní strana » Články a eseje » Pár slov o Josefu Luxovi

Pár slov o Josefu Luxovi

Články a eseje, 27. 11. 1999

V posledních dnech bývají politici kritizováni za všechno možné i nemožné, za to, co udělali, i za to, co neudělali. Za to, co řekli i neřekli. Patří mezi to i zdůrazňování údajných rozporů mezi dnešními hezkými slovy o Josefu Luxovi a dřívější kritikou Josefa Luxe. Zkusme to trochu vyjasnit.

Naposledy jsem o Josefu Luxovi v těchto novinách psal v červenci roku 1998. Byl to do dnešního dne můj jediný článek, který jsem o něm napsal. Ohrazoval jsem se v něm proti jeho některým, pro mne nepřijatelným výrokům. Byly to věty o modrém ptáku, který letěl tak rychle, až zčervenal (kvůli opoziční smlouvě s ČSSD, když ve stejné chvíli on prosazoval s ČSSD „nečervenající se“ smlouvu koaliční), o tom, že vláda ČSSD bude „vylizovat chyby“ Klausovy vlády (které byl hlavním a konec konců nejmocnějším členem a navíc místopředsedou). Byly to i věty o tom, že ODS umí jen někoho zlikvidovat, věty o tom, že jsem chtěl, aby se mi uklonil, o tom, že ODS porušuje dohody, že dělá machinace, že já pohrdám parlamentem, atd. To vše bylo shromážděno v jediném z mnoha jeho rozhovorů na moje téma.

Ohradil jsem se, a to dost důrazně. Dnes říkám, že jsem jeho smrtí osobně velmi zarmoucen, říkám, že Josef Lux byl politikem, který se v politice cítil jako ryba ve vodě, říkám, že na sobě intenzívně pracoval, a to více než většina členů tehdejší koaliční vlády. Jsem přesvědčen, že tyto moje dnešní věty nejsou v rozporu s těmi, které jsem na jeho adresu psal loni v červenci a byl bych moc rád, kdyby tomu uvěřili i čtenáři.

Velikou nemocí současné politické scény je její personifikovanost. Jakýkoli věcný problém se scvrkává na otázku, kdo má odstoupit, kdo koho nemá rád. Je to škoda. Patřil jsem vždy mezi ty, kteří uměli vést i dost ostrý spor o jakémkoli problému, ale nikdy mě nenapadlo přenášet tento konflikt do vzájemných, osobních vztahů. Je mi to natolik cizí, že jsem si často ani nevšiml, že oponent nese věcný konflikt až příliš osobně a že v něm – kdesi – doutná plamínek hořkosti, který se pak rozhoří ve chvíli, kdy to vůbec nečekám. Je to možná ode mne chyba, ale pokud bych měl být svazován strachem, že si kritiku někdo vztáhne na sebe osobně, pak bych se do věcných polemik nemohl pustit vůbec.

Josef Lux byl v osobním kontaktu vždy velmi otevřený. Často mě na něm mrzelo, když pak před jinými lidmi naše vzájemné debaty líčil mnohem dramatičtěji a jednostranněji, než jsem je cítil já. Z očí do očí ale byl věcný a korektní.

Když jsem se před rokem dozvěděl o jeho nemoci, více než na tyto vzájemné rozpory jsem myslel na něj a na jeho rodinu. Především jsem jim přál, aby v sobě našli sílu býti si v té těžké chvíli spolehlivou oporou. Zdá se mi, že tomu tak bylo. Také mne před rokem napadlo, že je politika asi přece jen náročné řemeslo, které nikomu z nás zdraví nepřidá.

Josefa Luxe jsem dlouhá léta znal zblízka a vím, že se vždy dokázal poprat s každým problémem s velkým nasazením. Proto jsem věřil, že se se stejným úsilím popere i se svou vážnou nemocí a že v tomto střetu uspěje. To, že ve střetu se svou  nemocí neuspěl, rozhodně nebylo důsledkem jeho rezignace.

Napadlo mě také tehdy, že bychom měli poprosit naše média, aby v té chvíli krotila svoji touhu po senzacích a po osobním životě veřejných činitelů. To se bohužel nesplnilo. Spíše jsme byli svědky „nemoci v přímém přenosu.“ Doufám, že alespoň dnes média svůj zájem o Luxovu tragédii zkrotí do civilizovaných dimenzí.

Zprávu o úmrtí Josefa Luxe jsem přijal s velkým smutkem a pohnutím. Zažil jsem s ním mnoho dramatických a historických chvil našich posledních let, zažil jsem s ním chvíle koaliční dělné spolupráce i chvíle politického soupeření. Hluboce soucítím s jeho rodinou, která v jeho životě i přes rozsáhlou a časově náročnou politickou činnost zastávala vždy přední místo.

Doufám, že se jeho odchodem nepřiblížila éra beztvarých, nevýrazných, vždy ke všemu použitelných politiků, politiků bez idejí, bez zápalu, elánu, názoru, pouhých údržbářů věcí veřejných. Josef Lux takovým nikdy nebyl.

Václav Klaus, Lidové noviny, 27. listopadu 1999