Hlavní strana » Články a eseje » Financování krajů v době…

Financování krajů v době rozpočtové krize

Články a eseje, 14. 6. 2001

Loňskými regionálními volbami začaly existovat kraje (a je pozoruhodné, jak úplně je zapomenuta původní zkratka VÚSC – vyšší územní samosprávné celky), mají své legitimně zvolené reprezentanty, mají určité a já bych řekl nemalé kompetence, ale mají pocit, že mají málo peněz a že je dostávají špatným způsobem.

To, že mají málo peněz, resp. že mají méně peněz než by chtěli či než by považovali za správné a potřebné, je zcela logické a plně očekávané. Peněz má v naší zemi málo i armáda, i školství, i zdravotnictví, i věda, i kultura, i dálnice, i penzijní systém a proto jich mají málo i kraje. Představa, že by kraje mohly být vytknuty „před závorku“ a že by mohly dostávat finanční prostředky jinak, jako by mimo pořadí, je zjevně iluzorní. Přesto tento či podobný názor někteří naši krajští zastupitelé zastávají. Je jim proto třeba říci zcela jednoznačně, že kraje budou „normální“ součástí rozpočtového problému České republiky.

Ten bude menší, bude-li rozpočet méně napjatý, ale bude větší, bude-li rozpočet napjatější. A to druhé platí právě dnes. Není žádným tajemstvím, že se veřejné rozpočty dostaly na počátku tohoto desetiletí – po třech letech vlády sociální demokracie – do nejobtížnějšího postavení od listopadu 1989. Tehdy jsme rozpočtový, z komunismu zděděný problém úspěšně zvládli zavedením velmi rezolutní a velmi restriktivní finanční (rozpočtové) politiky státu. Dnes vláda žádné řešení nemá a nenavrhuje a mám strach, že ho před volbami roku 2002 ani mít nebude. Nová vláda proto dostane do vínku nelehký a hlavně nevděčný problém.

To se týká objemu finančních prostředků. Něco úplně jiného je metoda, jak kraje peníze dostávají či mají dostávat. Zatím je tomu tak, že jsou kraje jednou položkou ve státním rozpočtu a že se tak staly – více méně – pouhou „rozpočtovou organizací“. To se krajům pochopitelně nelíbí, neboť zastupitelé byli zvoleni v legitimních volbách a nejsou žádnými státními úředníky. Chtějí mít v používání peněz jistou autonomii, nechtějí být pouhými „pošťáky“, předávajícími vládou předurčené peníze jejich adresátům.

A tím jsme u základního koncepčního problému. Co je to ona „jistá“ autonomie? Co jsou peníze „předurčené a nepředurčené“? Jaké je skutečné postavení našich krajů? Mají „kompetence“, ale co jsou to ony kompetence? Mají na starosti školy, ale mají „školskou politiku“? Mají silnice II. a III. třídy, ale mají „dopravní politiku“?

Myslím, že se skutečně jedná o vážný problém. Kdybychom žili ve federaci či spolkovém státě, vzniklém zdola, vzniklém přenesením pravomocí na vyšší státní útvar, bylo by to poměrně jednoduché. Tento vyšší útvar – stát – by měl jen ty pravomoce, které by mu kraje (země, regióny) předaly. Finance státu, prostřednictvím daní, by se rodily dole, a byly by převáděny nahoru. Toto ale případ unitární České republiky není. Zde se směřuje shora dolů a ne zdola nahoru. Proto musí být nalezeno vhodné finanční schéma, pro které není žádná nesporná předloha. Ani v teorii. Je to jen a jen věcí politické dohody a politického rozhodnutí, ale to se leckomu nelíbí.

Zdá se mi, že bychom při hledání schůdného řešení měli vycházet ze dvou výchozích předpokladů.

Prvním z nich je pochopení, že se věc nesmí uspěchat. Kraje jsou v pohybu, spousta věcí je v procesu vyjasňování. Mnoho věcí bude teprve řešeno a dořešeno. Proto by bylo zbytečné zkusit jednu jedinou věc – právě peníze – plně předurčit.

Druhým z nich je pochopení, že musíme hledat kombinovaný model – částečně financovat kraje z centrálního (státního) rozpočtu a částečně jim přidělit jistý podíl na daňových příjmech. Jedině tak se dá nalézt ona specifická charakteristika našeho státoprávního uspořádání.

Předpokládá to, že k celé věci přistoupíme racionálně. To bude jen tehdy, neuděláme-li z toho politikou hříčku – jak je u nás dobrým zvykem.

Václav Klaus, Deníky Bohemia, 14.6.2001