Hlavní strana » Články a eseje » Skutečné problémy kontinentu…

Skutečné problémy kontinentu aneb Ještě k hodnocení Haidera

Články a eseje, 7. 4. 2000

V závěrečném desetiletí dvacátého století jsme si už více méně zvykli na to, že nám naši demografové a statistikové každý rok sdělují, že je nás v České republice opět méně. V naší zvláštní atmosféře blbé nálady je to samozřejmě interpretováno jako důsledek opuštění přívětivé sociální základny komunismu, chyb transformace a hlavně Klausovy špatné vlády, ale pro každého, kdo alespoň trochu přemýšlí, je snad jasné, že se jedná o daleko obecnější a o daleko hlubší jev a že se hlavně jedná o jev, který není vůbec výlučný pro naši zemi. Musí snad vědět, že je typický pro Evropu jako celek.

Minulý týden jsem byl na ekonomické konferenci v Bologni a díky tomuto třídennímu pobytu v Itálii jsem si přečetl i článek, ve kterém novinář Quido Bolaffi v Corriere della Sera hodnotí nedávný demografický vývoj v Itálii a v celé Evropě. Měli bychom si tyto širší souvislosti dobře uvědomit. V loňském roce v Evropě (oni ale říkají Evropě a myslí Evropské unii!) přibylo zhruba 980 000 lidí. Ještě důležitější je to, že to bylo ve zvláštní struktuře. V roce 1999 bylo jen o 265 000 více narozených než zemřelých, ale o 715 000 více imigrantů než emigrantů. A současně je pravdou, že byl loni v Evropě nejnižší počet narozených dětí od konce II. světové války.

Tato souhrnná čísla jsou navíc velmi nerovnoměrná. Bez imigrace by se např. počet obyvatel Itálie, Německa a Švédska snižoval. Problémem je to zejména v Itálii, kde je míra porodnosti (podle tvrzení tohoto autora) nejnižší na světě. To vytváří v této zemi velmi zvláštní věkovou strukturu. V roce 1995 byl v Itálii jeden penzista na čtyři aktivní zaměstnance. V roce 2050 to ale bude už jen jeden na jednoho a půl. Udržet poměr roku 1995 by znamenalo v celém tomto období připustit do Itálie každoroční imigraci ve výši 2 miliónů lidí ročně (!) nebo prosadit zvýšení roku odchodu do důchodu na 77 let (!). Já tato čísla nepřepočítával, ale jsou velmi varovná.

Netýkají se samozřejmě jenom Itálie. Podle stejných propočtů by celá Evropská unie, aby udržela dnešní poměry a proporce lidí v tzv. produktivním a neproduktivním věku, měla do roku 2025 přijmout 135 miliónů imigrantů (!).

Pokoušejme se tato čísla domýšlet. V posledním období zahájený demografický vývoj jistě změní dosavadní uvažování ohledně imigrace. Dnešní více méně všeobecně akceptovaný evropský model: s výhodou využívat zahraniční dělníky a podle potřeby je zase posílat domů (ideálně ztělesněný v německém konceptu tzv. Gastarbeiterů) je pro budoucnost zcela zřejmě neudržitelný. Evropa se musí vědomě připravit na model jiný. Musí jinak definovat úlohu imigrantů, musí je přijmout za „své“, musí jim umožnit plně se zařadit do „evropské“ společnosti, musí z nich místo Gastarbeiterů udělat plnoprávné a plnohodnotné občany.

Nebo nemusí. Nebo se může bát o svou identitu, o sebe sama. A může to dělat kulantně (ale o to bezcitněji), jako to např. dělají byrokraté ve většině dnešních evropských vlád a v Bruselu nebo to mohou dělat méně kulantně (a více otevřeně a více bezohledně) jako to dělá např. Haider, ale nejen on. Týden před zmiňovanou návštěvou v Bologni jsem byl několik dní na jedné malé, můžeme skoro říci zapadlé, univerzitě v americkém Michiganu. V jedné z diskusí, kterých jsem se tam zúčastnil, říkal tamní profesor historie (někdo, kdo je bezpochyby úplně mimo současné evropské politické spory), že to, co se dnes děje v Evropě, je z hlediska nepopiratelných zkušeností lidské historie standardní. Podle něj bývá normální, že v „demograficky ohrožených“ společnostech obvykle panuje velká obava z imigrace, protože ta v takové situaci představuje ohrožení samotné podstaty dosavadní dominantní společnosti, zatímco v demograficky rostoucích společnostech (např. v USA) je imigrace více méně vítána, protože nikoho fakticky neohrožuje. Demograficky ubývající kontinent se pak zcela logicky brání tomu, aby byl obrácen v něco úplně jiného. Někdo tyto věci říká neurvale, někdo kultivovaněji, ale postoj je to více méně stejný. Přiznejme si to.

Jsem přesvědčen, že je i tento, poněkud netradiční úhel pohledu užitečný pro nás všechny i pro celou dnešní evropskou diskusi, pro hodnocení Haidera i pro posuzování bruselské reakce, která řadu z nás tolik vylekala. Jen si to všichni zkusme zařadit do širších souvislostí.

Václav Klaus, Večerník Praha, 7.4.2000