Hlavní strana » Články a eseje » Davos roku 1999: pokus o…

Davos roku 1999: pokus o osobní svědectví

Články a eseje, 8. 2. 1999

Davoské světové fórum je každý rok stejné, ale současně i trochu jiné. Mírně se každoročně posouvají témata, mírně se mění i jeho účastníci. Někteří světoví politikové přicházejí, někteří odcházejí, nicméně mnoho věcí (a hlavně lidí) zůstává.

Zobecnit hlavní poselství fóra je nesmírně obtížné, protože v Davosu jsou v každém okamžiku desítky naprosto autonomních vzájemně spolu nesouvisejících akcí, na kterých jsou vyslovovány velmi nesourodé názory. Nepovažuji také za příliš obohacující podávat zprávu o akcích „veřejných“, i když i to by stálo za to, protože naše domácí zpravodajství o Davosu bylo letos mimořádně slabé.

Proto si pro tuto úvahu vyberu témata z tzv. IGWELu (Informal gathering of world economic leaders), což je uzavřené jednání vybrané skupiny politiků, která spolu – v různých seskupeních – stráví v Davosu téměř 10 hodin, což vůbec není málo.

První večer jsme dostali za úkol diskutovat téma: „Globální hrozby, kterým budeme čelit.“ Byli jsme zcela náhodně rozděleni do tří skupin a byli určení tři moderátoři diskuse a „raportéři“ pro plenární jednání. Byli jimi místopředseda vlády Singapuru, ministr obchodu USA a já. Naše skupina za „hrozby a nebezpečí“ považovala tyto:

- zdaleka ne všichni ve světě se podílejí na globální prosperitě a spousta částí světa zůstává mimo a zůstává nebezpečně přešlapovat na místě (byl to kupodivu kubánský místopředseda vlády, kdo řekl, že to vypadá tak, že se cestující v první třídě letadla tváří, že je nezajímá výbuch bomby v turistické třídě);

- nestabilita na „globálních trzích“, tak dramaticky předvedená měnovými a finančními krizemi závěru devadesátých let, která v celosvětovém měřítku vede k oslabení podpory pro tržní ekonomiku, což je zcela protikladný jev proti počátku let devadesátých. Jednotliví účastníci zdůrazňovali nebezpečí rychlého přenášení krize z jedné země do druhé (tzv. negative spillovers), kdy jsou „trestány“ i země, které si to až zas tak moc nezaslouží. Přesto dominoval názor, že se nesmí navracet protekcionismus, že musí být jasná pravidla hry a že hlavně musí znovu nastat důvěra v samoregulující se mechanismy trhu (což bylo zdůrazňováno zejména americkými účastníky diskuse);

- velmi častou neexistenci „funkčního státu“, jehož budování bylo opomíjeno či podceňováno v okamžiku euforie nad kolapsem komunismu (a dalších autokratických režimů). Připomínal jsem všem celkem logický a nevyhnutelný zájem  nás z postkomunistických zemí o rychlý, osvobozující pohyb na ose „tyranie a nesvoboda vs. demokracie a pluralismus“ při přirozené obtížnosti a pomalosti našeho pohybu na ose „chaos a prosazování parciálních zájmů vs. řád a společenská koheze“, proti kterému působila inerce nedůvěry v jakýkoli státní mechanismus i náhle otevřená stavidla pro sdružování se mocných parciálních zájmů bojujících se státem. Při jednání bylo opětovně zdůrazňováno, že budování funkčního a fungujícího státu i v těch nejvyspělejších zemích bude trvat minimálně jednu celou generaci;

- za mimořádně slabý prvek světové ekonomiky bylo považováno Rusko s jeho politickou nepřipraveností, ekonomickou desorganizací a přetrvávající vojenskou silou.

Za pozitivní jsem považoval stanovisko vyslovené např. guvernérem francouzské centrální banky Trichetem (dnes už vlastně jen „ředitelem“ pobočky Evropské centrální banky), že vždy v historii byly krize a různé hrozby a že jde „jen“ o hledání dílčích zlepšení, ne o revoluce.

Druhý den bylo tématem uzavřené diskuse „Znovuvybudovat důvěru v tranzitní ekonomiky“, která byla tak hluboce otřesena problémy Mexika, jihovýchodní Asie, Ruska, Brazílie a konec konců i naší země.

Hned v  úvodu mne zaujal prezident Arménie, který připomněl, že znovuvybudování důvěry je bohužel výsadou několika úspěšnějších tranzitních ekonomik, které ji před pár lety již měly, zatímco mnoho zemí – včetně té jeho – ji nikdy neměly.

První otázkou je čí důvěra má být znovuvybudována. Zdá se mi chybné podvědomě přijímat vidění světa očima mezinárodních finančních institucí, které tak ostentativně podceňují jednotlivé země a jejich vnitřní složité politické problémy a které mluví pouze o důvěře zahraničních investorů. Jako politik jedné z  takových zemí jsem zdůrazňoval, že jde hlavně o důvěru občanů těchto zemí. Bez ní nejde dělat nic.

Druhou, v našich domácích přepolitizovaných diskusích nedoceňovanou, resp. politicky předurčovanou otázkou je otázka časové dimenze, kdy a jaká důvěra se dá vytvořit. Vytváření dokonalého institucionálního rámce je nepochybně dlouhodobým úkolem, ke kterému je možné každodenně přidávat jednotlivé drobné kamínky – samozřejmě jich bude více a čím rychleji budou realizovány, tím lépe. Ale krátkodobě je potřebné udělat něco jiného, krátkodobě je třeba odstranit politickou nestabilitu, zavést racionální měnovou a fiskální politiku a překonat vzniklý credit crunch čili zablokované vztahy bank a podniků.

Mnoho diskutujících zdůrazňovalo, že neexistuje žádná těsná korelace mezi velikostí strukturálních problémů ekonomiky (tzv. nedokonalostí tržních institucí) a velikostí vzniklé nestability. Z toho plyne, že žádná země nemůže počítat s tím, že se může izolovat od problémů svých sousedů.

Samostatnou diskusí byl problém otevření kapitálového účtu platebních bilancí (velmi často spojené se vstupem zemí jako Mexiko, Korea či Česká republika do OECD, která to od nás přímo vyžadovala, ač současně již tehdy znělo mnoho opatrných hlasů) a jeho vlivu na následný vznik vnější nerovnováhy. Mám pocit, že je dnešní názor na tuto věc trochu jiný než byl převládající názor v polovině devadesátých let.

Za předpoklad „správné“ hospodářské politiky je považována politická stabilita, resp. politická síla vlády. Mnoho zúčastněných politiků zdůrazňovalo, že je nemožné zavést jakákoli opatření, která přišla zvenku a která tedy nevznikla jako výsledek domácího politického procesu. Ale musím říci, že právě to lidé z OECD, IMF a Světové banky i nadále chápou méně než je třeba.

Speciálním bodem diskusí byla i úloha IMF ve zvládání nedávných krizí. I když byla tato úloha předními zástupci IMF (Stanley Fischer) velmi vehementně obhajováno, mnoho účastníků davoského setkání na to mělo zcela odlišný názor. Já jsem patřil mezi ně.

Třetím velkým tématem uzavřených jednání byl „návrat k ekonomickému růstu a jeho dlouhodobé zabezpečení“. To bylo diskutováno obecně, ale na jednom samostatném sezení i specificky o České republice. Stejně jako u nás doma se vedla v Davosu diskuse o tom, zda je primární opravovat institucionální defekty či změnit makropolitiku a přestat bojovat s inflací, když je třeba léčit deflaci a recesi. I argumenty byly stejné – a to na obou stranách – jako u nás doma. Jedni říkali, že neexistuje žádná korelace mezi institucionálními efekty a krátkodobým (či střednědobým) růstem HDP, že nesmíme být „vězni minulosti“ a obávat se inflace, když už ceny nerostou a že „zvyšovat úrokové míry a bránit měnový kurz vhání zemi do zřetelné recese“, ale na druhé straně jsou ti, kteří vidí nedokonalosti kapitálových trhů a vlastnických vztahů a kteří to (pro mne nepochopitelně) označují za hlavní důvod dnešního zablokování ekonomiky.

To jsou střípky z  Davosu. Opravdu jen střípky. Nezmiňuji (velmi nestrukturovanou) diskusi o globalizaci, o budoucnosti EURO a o tisíci dalších věcech. Škoda, že letos v Davosu nezněl náš hlas silněji.

Václav Klaus, Ekonom, 8. února 1999