Hlavní strana » Články a eseje » Povodně a peníze

Povodně a peníze

Články a eseje, 4. 9. 2002

V postpovodňové situaci se – zcela logicky – rozpoutal spor o peníze. Zájem na tom má hned několik účastníků tohoto klání. Socialistická vláda chce zdanit ty výkonnější a pracovitější (a proto i více vydělávající) a spolu s tím dostat do svých rukou více peněz, aby vypadala jako štědrá, sociální a solidární. Postižení povodněmi očekávají, že k jejich vlastním penězům, k pojištění a k rodinné, sousedské, kamarádské či charitativní pomoci přibude pomoc od státu, tedy od anonymních daňových poplatníků. Na povodňové peníze stejně netrpělivě čekají i ti, kteří je konec konců za svou práci, služby a dodávky obdrží od těch, kteří je dostanou jako prvotní pomoc. Minimálně tyto 3 skupiny našich spoluobčanů mají enormní zájem na co nejvyšší částce.

Otázkou je, kde tuto sumu peněz vzít. Eventuálních možností je více, ale důležité je zvážení jejich přínosu (a nákladu), výhod a nevýhod. Dnes v médiích velmi diskutovaná změna daní (či dokonce „milionářská dávka“) úplně opomíjí nejen ten fakt, že se tím moc peněz nezíská, ale i to, že tyto peníze stát dostane do ruky až při placení daní za rok 2003, to znamená v červnu roku 2004. V tu chvíli však už na povodně nebudou potřeba.

Před diskusí dnes možných zdrojů peněz je třeba zcela nekompromisně říci, že hlavním zdrojem měl být původně vyrovnaný, tedy nedeficitní státní rozpočet a že teprve na jeho základě měl vzniknout povodněmi omluvitelný deficit. Toto od nástupu socialistické vlády v roce 1998 již neplatí a zejména žádnou takovou šanci nenabízí špidlovsko-sobotkovský návrh rozpočtu na rok 2003. Rozpočtový deficit se dál zvyšovat nesmí, to by byla hrubá chyba. Přijetí tohoto argumentu považuji za jasný mantinel pro veškeré uvažování.

Východiskem proto musí být změna struktury výdajů ve státním rozpočtu omezením výdajů jedněch a zvýšením výdajů jiných. Zažil jsem to jako ministr financí při redukci původního komunistického rozpočtu na počátku roku 1990 a jako předseda vlády při balíčcích roku 1997. Zažil jsem to i při každoročních rozpočtových sporech ve vládě v celém období 1990 – 1997 (čili celkem 9x) a vím, že to možné je. Stát musí udělat „pouze“ to, co se běžně dělá v rozpočtu rodinném a co se právě teď děje v rozpočtech těch, kteří byli povodněmi přímo postiženi.

Druhou možností je využití mimorozpočtových příjmů, zejména z privatizace (např. podle návrhu M. Kocourka a ODS). Privatizační výnosy nemají být tak jako tak rozpouštěny v běžných, tedy normálních rozpočtových výdajích. Povodně jsou ideálním důvodem jak tyto peníze užitečně využít – místo na Grippeny, na neefektivní způsoby zavádění internetu do škol, na bujení byrokracie, na dávky v nezaměstnanosti, atd.

Potenciálním, ale chybným krokem by bylo zvyšování daní. Za prvé proto, že je naše daňové zatížení už nyní neúměrně vysoké a to nikoli vůči té či oné zemi EU (se kterou nás socialistická vláda ráda stále srovnává), ale vůči zemím na naší ekonomické úrovni. V ekonomické obci, zejména v zahraničí, je všeobecně přijímaným názorem, že je Česká republika „předčasným státem blahobytu“ a že ji to nesmírně ekonomicky zatěžuje. Za druhé proto, že – ať se nám to líbí nebo nelíbí (a to není obhajoba cynismu) – platí jedna obecná zákonitost lidského chování, ze které vyplývá, že nejjistějším efektem zvýšení daní je zesílení daňových úniků ať už cestou naprostého odchodu z ekonomické aktivity, přenesením ekonomické aktivity z legální do nelegální sféry, tedy do černé či šedé ekonomiky nebo „prostým“ neplacením daní v ekonomice legální.

Vidím velké nebezpečí, že bude přijat právě ten nejhorší způsob řešení – čili daňový. K tomu je třeba dodat pár vět. Nejméně rozumné by bylo zvýšit nepřímé daně – DPH nebo daně spotřební, protože by tím došlo k okamžitému promítnutí zvýšení daní do cen. Lidé poškození povodněmi by byli navíc poškozeni růstem cen, který se nedá udělat neplošně. Současně by stát musel valorizovat důchody, platby za „státní“ pojištěnce (na zdravotní pojištění) a různé další dávky, takže by o část výnosu stejně přišel. Zůstávají daně přímé, čili různé typy příjmových daní. Efekt – viz výše – bude malý a nastane pozdě. Ale zásadní věcí je dbát na to, aby nedošlo ke změně daňových sazeb, protože to by bylo navždy. Proto by byla eventuálně lepší jednorázová, dočasná, časově omezená daňová přirážka, která by neměla žádnou souvislost s daňovými sazbami. To by bylo nejmenší zlo, nezvládne-li vláda první dvě mnou navrhované cesty.

Takto by měla být vedena debata. Nemělo by se mluvit o sociálním či nesociálním, o solidaritě či nesolidaritě. Tak je bohužel valná část dosavadní debaty vedena.

Václav Klaus, Lidové noviny, 3.9.2002