Hlavní strana » Články a eseje » Nepostřehnutá „maličkost“

Nepostřehnutá „maličkost“

Články a eseje, 9. 6. 2000

Témata veřejných debat si u nás většinou určují média sama, a to ještě – bohužel – jejich výběr provádí jen pár jedinců, kteří v našich médiích dominují. Jako čtenáři či posluchači to vidíme velmi zřetelně na tématické stádnosti většiny našich médií, na faktické identičnosti postojů i témat téměř ve všech z nich, na více méně „přátelském“ přebírání si témat, na velmi „nekonkurenční konkurenci“ (snad jedině s výjimkou ČT a Novy, ale i tam je to o něčem jiném).

Mediálním tématem dneška je např. volební zákon, volby prezidenta (který však dnes ještě není ani v polovině svého pětiletého volebního období), prodávat či neprodávat Mein Kampf, zavést či nezavést elektronický podpis, Tošovský a ta či ona evropská banka, Buzková a případ „Olovo“. Půvabná je i titulní stránka Nedělního Blesku: „Ivana Langera měl v Olomouci oddávat komunista“. Nejsem si jist, zda jsou to témata skutečně čtenářská či divácká a už vůbec ne, zda jsou opravdu důležitá, či nejdůležitější.

Mám strach, že podstatnější témata zůstávají mimo pozornost. Týdeník Ekonom minulý týden mezi svými krátkými zprávami uvedl jednu velmi pozoruhodnou informaci: „Centrální registr úvěrů podnikatelských subjektů začne podle rozhodnutí Bankovní rady budovat ČNB“. Tuto zprávu otiskl klíčový ekonomický týdeník bez jakéhokoli komentáře, více méně jako by o nic důležitého nešlo. Tento „registr“, v rukou naší centrální banky, by měl být o všech, tedy nejen o všech právnických osobách, ale i o všech osobách fyzických, tedy i o podnikatelích, fungujících na základě živnostenského oprávnění. Dodávám, že by měl být – podle Ekonoma – veden nejen o všech, ale i o všem, tedy o všech úvěrových transakcích bez ohledu „na velikost či celkový objem čerpaných úvěrů“.

Vynechám-li pro tuto chvíli nezanedbatelnou informační a finanční nákladnost tohoto projektu, kterou někdo musí zaplatit, naprosto nechápu, jak je možné, že nikdo neprotestuje z jiných důvodů, že nikdo z našich nebojácných ochránců svobody, demokracie a trhu nezdvihá varovně prst, že nikdo necítí velké potenciální nebezpečí, že nikdo nechápe, že byl učiněn jeden z důležitých kroků k orwellovskému světu či k Huxleyho „Brave New World“, jeden z kroků k obrovskému zesílení moci a dohledu státu nad všemi z nás.

Ano, Česká národní banka je totiž stát. Naše média a díky tomu i naši občané ztotožňují stát primárně jen s vládou a snad trochu i s parlamentem, ale to bohužel není pravda. Neztotožňují ho s prezidentem, se soudním systémem, s Radou pro Českou televizi či s řadou dalších státních institucí, a bohužel už vůbec ne s naší, médii hýčkanou centrální bankou. S institucí, která se dnes jmenuje ČNB a ne – jako za komunismu – SBČS.

Její nedávné rozhodnutí – a já bych navrhl začít zkoumat i to, zda je či není v souladu s platným zákonem o ČNB – znamená, že se stát, a to velmi zásadně, plete do dobrovolných vztahů dvou nestátních subjektů, bank na straně jedné a podniků a podnikatelů na straně druhé.

Musím proti tomu zásadně protestovat a musím připomínat, že toto v demokratické společnosti není úkolem ani státu a ani jeho centrální banky. Úkolem centrální banky je provádět měnovou (neboli makroekonomickou, neboli agregátní, neboli neindividuální, nýbrž plošnou) politiku a současně je jejím úkolem provádět dozor nad bankami, ale opět dozor globální a nikoli detailně auditorský. Dozor nad celkovým (součtovým či souhrnným) chováním jednotlivých bank, ale ne dozor nad individuálním, konkrétním úvěrovým rozhodováním jednotlivých bank. To je věc zcela zásadní a to je zcela zásadní rozdíl.

Divím se sice, že to nikoho nepálí, ale mám strach, že to má kromě nepozornosti a neznalosti i jeden další, hlubší důvod. U nás se totiž stalo módou jednoznačně spojovat kouzlo tržní ekonomiky s privatizací a s cenovou deregulací (a já dodávám – pro ty, kteří mě budou chtít chytat za slovo – že tyto atributy k tržní ekonomice nutně patří), ale úplně se zapomíná, že stejně tak důležitá je neexistence státní regulace trhu po stránce kvót toho či onoho, metodou ovlivňování či dokonce blokování vstupu do odvětví, cestou kontroly nejrůznějších jednotlivostí, zaváděním svévolných diskriminačních „standardů“, atd. Já považuji – v konečných důsledcích – za horší to druhé než to první a dodávám, že právě o tom druhém je celá dnešní Evropská unie. Socialismus, ve své komunistické verzi, byl o státním vlastnictví a o státním řízení cen, socialismus, ve své EU-verzi, je o státní regulaci podnikání v tisíci detailech. Jedině díky tomu se naše centrální banka může znovu začít chovat jako ministerstvo bank v plánované ekonomice. Jsem přesvědčen, že je třeba o tom mluvit takto jasně a takto jasně to i nazvat.

Václav Klaus, Večerník Praha, 23.6.2000