Hlavní strana » Články a eseje » O údajné ztrátě identity

O údajné ztrátě identity

Články a eseje, 6. 9. 2000

Některé věci se musí opakovat stále znovu, protože rezignace na jejich obhajobu naznačuje, že člověk falešnou mediální interpretaci těchto věcí přijímá nebo že se s ní smiřuje. A to se dělat nesmí. V poslední době mě v tomto smyslu zaujal (a velmi nepotěšil) např. časopis Týden, který na titulní stránce – pod heslem o ztrátě identity – vytvořil portrét člověka, který má jednu půlku obličeje mou a druhou Zemanovu. S tím se smířit nemohu. O žádnou ztrátu identity přece nejde.

Podívejme se na to jinak. Existence menšinové vlády sociální demokracie mne sice vůbec netěší, ale menšinové vlády na různých místech světa vznikají. Vznikají proto, že cena kompromisu, na základě kterého by mohla být sestavena vláda většinová, se zdá být jejím potenciálním účastníkům větší, než výhody plynoucí z jejich účasti v takové vládě. Vznikají i proto, že strana (nebo strany), které samy sestavit vládu schopné nejsou, pochopí, že lepším řešením než vyvolat okamžité předčasné volby je umožnit vládnout vítězi voleb.

Pro strany, které menšinovou vládu tolerují, musí být zachována možnost kontrolovat, aby vláda nepřekročila pro ně únosné hranice, a pro stranu či strany vládnoucí musí být zaručeny alespoň základní předpoklady k realizaci jejich volebního programu. Na každou menšinovou vládu proto musejí být vždy alespoň dva. Jeden, kterému stojí za to menšinově vládnout, a druhý, který to strpí, protože není schopen zorganizovat lepší řešení.

Je situace naší současné menšinové vlády oproti tomuto obecnému hodnocení v něčem odlišná? Tvrdím, že v základních principech odlišná není a že se ve všech výše jmenovaných charakteristikách shoduje se svými protějšky v Evropě. Tvrdím také, že všude, kde existuje menšinová vláda, musí existovat něco velmi podobného naší Opoziční smlouvě. Specifikum naší situace je jen v tom, že má toto uspořádání psanou a proto velmi jasně vymezenou a navíc veřejnou podobu. Tvrdím také, že všude, kde menšinová vláda nedospěje k rychlému pádu a předčasným volbám (které jsou vždy velmi riskantní pro tu stranu, která je vyvolá) a kde může fungovat delší dobu, musí existovat něco na způsob našeho Tolerančního patentu. Česká zvláštnost je opět jen v tom, že i tato dohoda má poměrně velmi přesnou a veřejně publikovanou podobu.

Obávám se, že to všechno musím vykládat tak polopaticky a stále znovu, protože poslední dva roky žiji v naprosto neuvěřitelné interpretační válce s většinou našich médií. Dva roky se u nás vykládá, že byl spáchán nevídaný atentát na demokracii a že důsledkem toho je mimo jiné i ona údajná ztráta identity. Onu ztrátu nachází např. pan Korecký ve svém textu v Týdnu především v tom, že v současném politickém uspořádání vidí znaky skryté koalice ČSSD - ODS.

Snad tisíckrát jsme už slyšeli a četli podobné tvrzení. Bohužel jsme ale od našich oponentů a mediálních kritiků nikdy neslyšeli, jak fungují menšinové vlády kdekoli na světě a neslyšeli jsme ani to, že i menšinová vláda ODS, ČSL a ODA, vzniklá v roce 1996, byla založena na téměř úplně stejných principech jako Opoziční smlouva. Nikdy jsme neslyšeli, že i tehdy ten, kdo sám neuměl sestavit vládu (byla to ČSSD), umožnil vznik menšinové vlády těm druhým svým odchodem ze sněmovny při hlasování o důvěře vlády výměnou za kontrolní funkce v parlamentu a to raději, než aby vyvolal okamžité předčasné volby. Mám také pocit, že jsme od nich nikdy neslyšeli, že i menšinová Tošovského vláda existovala pouze díky toleranci sociálních demokratů za příslib předčasných voleb, čili také na základě jistého „procedurálního paktu“ polických oponentů. Proč teď naši novináři píší něco jiného?

Opravdu si neumí spojit mou větu z loňského podzimu, že socialistická vláda vládne špatně s naším následným schválením rozpočtu a s doplněním Opoziční smlouvy? Opravdu nevědí, že jsme tehdy jasně řekli, že vládě její rozpočet v tehdejší podobě neschválíme? Nevědí, že jsme dalšími jednáními dosáhli významných posunů v celé řadě věcí? A mimochodem, kolikrát jsme od pana Koreckého a jiných našich novinářů slyšeli, že rok předtím „jediní zásadní opozičníci“ z lidové strany udrželi socialistickou vládu u moci tím, že spolu s komunisty schválili vládní návrh rozpočtu, aniž by se veřejnost dozvěděla, za jakou cenu to bylo a kdo tuto cenu platí? My jsme – na rozdíl od lidovců – od ČSSD nežádali výhody pro sebe, ale obsahové ústupky v zájmu občanů, navíc ústupky veřejně známé.

Moc bych si přál, aby naši novináři získali odvahu psát tak, jak oni sami věci opravdu vidí, bez strachu, že tím snad budou dělat „špatnou politiku“ a že jim za to nebudou všichni tleskat. Přál bych si, aby se zbavili své stádnosti. A aby už konečně začali dělat autentickou a spontánní žurnalistiku. V první fázi mediální vlny proti Opoziční smlouvě téměř všichni nahlas volali, že je to věc nelegální (ba dokonce protiústavní). Když se ukázalo, že je legálnost tohoto kroku nad slunce jasnější, udělali krok stranou a začali stejně shodně psát, že je sice legální, zato však škodlivá. Nyní, když začíná být evidentní, že Opoziční smlouva přispěla ke stabilnímu a pozitivnímu prostředí v zemi, začínají psát, že je nejen legální, ale asi i neškodlivá, ale že je nekorektní.

Nebylo by dobré udělat i ten poslední krok (dříve než se začne „nosit“) a říci, že to bylo – a je – pro naši zemi v dané chvíli jediné možné politické řešení?

Václav Klaus, Deníky Bohemia, 8.9.2000