Hlavní strana » Články a eseje » Majitelé pokroku a pravdy

Majitelé pokroku a pravdy

Články a eseje, 4. 8. 2000

Ze spousty dnešních domácích debat, ale snad ještě silněji ze současných debat o evropské integraci vyčnívá na první pohled něco, co jsme znali a intenzivně prožívali v komunistické éře a o čem jsme si – alespoň někteří z nás – v uplynulém desetiletí mysleli, že už je to pouze věcí nešťastné minulosti.

Bylo to – násilně nám vnucované přesvědčení – jedné skupiny lidí o „majitelství budoucnosti“, o jejich monopolním poznání dějinného vývoje, o nevyhnutelnosti toho či onoho, o jistotě, že se události vyvíjejí podle určitého záměru, projektu, plánu směrem k předem definovanému cíli. Bylo v tom cosi teleologického a proto aristotelovského (viz jeho koncept telos), bylo v tom strašně moc od Marxe, ale ukazuje se, že to má ještě hlubší kořeny. Přežívá to i marxismus. Nedílnou součástí těchto postojů je také nechápání nebo spíše nepřijímání jakéhokoli odlišného názoru. Ten bývá zesměšňován, karikován, považován za výraz hlouposti, ale často i za projev jistého defektu v oblasti rozumu či psychiky člověka. I proto bývali za Brežněva lidé zavíráni nejen do vězení, ale i do blázince.

Tito údajní majitelé dějinné pravdy si vždy mysleli, že je pokrok na jejich straně (nebo že jsou oni na straně pokroku) a o svých oponentech říkali, že jdou proti proudu dějin, proti zdravému rozumu, chcete-li, proti přírodě.

Strašně mě to za komunismu zlobilo, ale ještě více mě zlobí, že je to tu zase. Domácích příkladů bych našel dost, ale velmi zřetelně se to projevuje v diskusích o budoucnosti Evropy. Určitým lidem se podařilo vytvořit klima, ze kterého plyne, že budoucnost Evropy je v jejím maximálním sjednocení a že člověk, který si to nemyslí, není normální.

S tím se nemohu smířit. Je to daleko složitější. Evropská unifikace je elitářským projektem, přicházejícím shora. Je něčím, co nevzniká dole, co není zájmem obyčejných lidí. Přesto se podařilo vytvořit dojem, že je to nevyhnutelnost. Že tudy vedou dějiny. Že to sice dnes ještě vědí jen někteří, ale že jim musíme věřit. Že se ti, kteří to nevědí, nesmějí ptát, že nesmějí pochybovat, že nesmějí vyslovovat alternativní hypotézy. Že smějí být zesměšňováni, uráženi, házeni do jednoho pytle se skutečnými nacionalisty a nedemokraty.

Před několika dny byly publikovány průzkumy veřejného mínění, provedené v zemích EU ohledně přínosu EU. Z jejich výsledků vyplývá, že je řada zemí, kde se podíl těch, kteří EU považují za přínos, pohybuje jen mezi jednou čtvrtinou a jednou třetinou. Jak tomu máme rozumět? Jsou zbývající tři čtvrtiny nebo dvě třetiny tamních lidí opravdu pouze pomýleni? Nedovedou – díky své zaslepenosti či krátkozrakosti – ocenit, co je pro ně dobré a co špatné? Mohou být jen někteří výlučnými majiteli pravdy, kde berou jistotu o své vyvolenosti.

Mezi tyto vyvolené patří asi i pan komisař Verheugen. Jeho nedávný výrok, že Evropská unie bude zkoumat, zda u nás nejsou staré struktury, je opravdu pozoruhodný. Rozumím tomu tak, že to budou zkoumat oni a že z toho budou vyvozovat nějaké závěry. Že nám budou zvnějšku říkat, aby např. ti či oni lidé u nás nebyli v politice či v byznysu. Že budou mít nárok nás i v tomto opravovat. Zdá se mi to neuvěřitelné.

Nemám sebemenší chuť a zájem hájit exponenty bývalého komunistického režimu, ale nepřeji si, aby někdo zvnějšku zasahoval do mých domácích záležitostí. Na jakém základě to chtějí dělat? Znamená to, že jedni bývalí či současní komunisté (např. čeští) jsou pro Evropu nepřijatelní, zatímco jiní bývalí či současní komunisté (např. italští nebo francouzští) pro Evropu přijatelní jsou? Že jsou dokonce přijatelní natolik, že mohou být i ve vládách jednotlivých západoevropských zemí? Znamená to, že se italský komunista může polepšit, ale že se český polepšit nemůže? Otázek tohoto typu bych mohl klást spoustu, ale majitelé pravdy je slyšet nechtějí. Nebudou na ně ani odpovídat. Budou říkat stále svoje.

Václav Klaus, Večerník Praha, 4.8.2000