Hlavní strana » Články a eseje » 10 let od schválení Scénáře…

10 let od schválení Scénáře ekonomické reformy

Články a eseje, 14. 9. 2000

Před deseti lety, přesně 17. září 1990, schválilo Federální shromáždění tzv. Scénář ekonomické reformy. Byl to dokument, který si tehdejší parlament vyžádal jako konkretizaci vládního prohlášení federální vlády, vytvořené na základě prvních svobodných voleb v červnu 1990.

Uplynulo 10 let a mnoho ze situace, atmosféry i úkolů tehdejší doby je už dávno věcí minulosti. Nemělo by to být ale zapomenuto, protože bychom díky tomuto zapomnění mohli úplně poztrácet chápání tohoto unikátního, v mnohém převratného desetiletí devadesátých let. Připomeňme si pro pořádek, že tehdejší parlament – ve svém dodatkovém usnesení – prohlásil, že předložený „scénář je racionálním projektem řešení složitých problémů naší ekonomiky“ a že parlament „koncepci a postup ekonomické reformy uvedený ve scénáři podporuje“. Tuto dobovou náladu a tyto dobové postoje bychom měli aspoň trochu oprášit od nánosu deseti let zapomínání a dezinterpretací.

Federální shromáždění tehdy prohlásilo, že „za více než čtyři desetiletí bylo naše hospodářství dovedeno k naprosté destrukci. Dnešní vláda musí řešit problémy, které zavinily vlády komunistického režimu“. Nezapomněli jsme – alespoň někteří z nás – tato slova? Není dnes vytvářen dojem, že problémy naší ekonomiky vznikly až v éře devadesátých let? Čtu-li dnešní sdělovací prostředky a slyším-li některé naše politiky, skoro to tak vypadá.

Parlament tehdy také prohlásil, a to s velkou jasnozřivostí, že „většina nesnází, které nás očekávají, je průvodním jevem nápravy tohoto stavu“. Mám pocit, že i toto je dnes zcela zapomenuto. Zdůrazňuji, že to tehdy řekl parlament, nikoli vláda. Stejně tak bych chtěl zmínit i to, že vláda ve schváleném scénáři zdůraznila, že „naším cílem je tržní ekonomika s jejími klady i zápory“. Je to sice samozřejmé, ale uvádím to jako argument, že mezi námi iluze o absenci problémů ani tehdy v žádném případě nedominovaly, protože jsme dobře věděli, že tržní ekonomika není rájem na zemi, ale šancí uspět (a pro některé případně i neuspět).

V části scénáře, která byla věnována velké privatizaci, se říkalo, že „prodej majetkových účastí ve státních podnicích je mimo existující možnosti domácího obyvatelstva …  Jedinou možností jak do procesu velké privatizace zapojit v širší míře a v relativně krátkém čase domácí obyvatelstvo, je majetková účast (akcie) nabídnout „pod cenou“. Technickou stránku této operace řeší metoda tzv. investičních kupónů“. V této souvislosti musím trvat zejména na tom, že zapojení maxima lidí-občanů naší země do privatizace bylo neoddiskutovatelným politickým imperativem dne. Imperativem nebylo a ani být nemohlo maximum zahraničních investorů, jak se snad dnes může někomu zdát. Neplatilo to tehdy a neplatí to ani dnes.

Tehdy také vznikl (až příliš mocný) Fond národního majetku, protože „s příjmy a výdaji souvisejícími s přípravou na privatizaci a s přechodem státního majetku do rukou soukromých osob nelze zacházet jako se skutečnými penězi a je nezbytné je oddělit od sféry měnové i rozpočtové. Jedinou možností je vytvořit z nich samostatný okruh v oblasti státních aktiv a pasiv v podobě zvláštního fondu státního majetku, který bude podléhat zvláštnímu režimu“. Ani na tuto věc by dnešní sociálně demokratická vláda neměla zapomínat při přípravě státního rozpočtu na rok 2001.

Citovat z tohoto zajímavého dokumentu bych mohl ještě dlouho. Mnohé z toho, o čem diskutujeme i dnes nebo ještě dnes, předvídáno bylo. Naivní jsme určitě nebyli. Mnohé tam samozřejmě napsáno nebylo, protože se to jako problém k řešení objevovalo až v průběhu dalších let. Proto se tam výslovně říkalo, že „scénář reformy je nutno chápat jako rozhodnutí o cestě reformy a nikoli jako rozhodnutí o konkrétním řešení každého jednotlivého reformního kroku“. Nemohlo tomu být jinak.

Zamýšlím se dnes nad tím, co by se stalo, kdybychom tehdy nebyli schopni takto radikální a takto srozumitelný scénář napsat a v parlamentu obhájit. Mnoho věcí by se jistě stalo tak jako tak. Udělaly je i země, které tak jasný dokument a takový elementární konsensus ohledně nutnosti radikální reformy jako u nás neměly (dnešní předseda poslaneckého klubu KSČM Filip tehdy řekl, že jeho strana „podporuje nutnost radikální ekonomické reformy směřující urychleně k výkonnému tržnímu hospodářství, tím spíš, že kriticky hodnotí vlastní odpovědnost za retardační působení centrálně přídělového, direktivního systému minulých desetiletí!“). Ale na druhé straně jsem si jist, že by se mnoho věci vleklo strašně dlouho a že bychom postupovali daleko pomaleji – ke škodě nás všech.

Neodpustím si jednu malou poznámku na konec. Při dnešním čtení scénáře jsem si uvědomil i to, že to bylo ještě před Maastrichtem. Proto se Evropské unii ještě říkalo Evropské společenství.

Václav Klaus, Deníky Bohemia, 15.6.2000