Hlavní strana » Články a eseje » Politici a média

Politici a média

Články a eseje, 17. 1. 2002

Americký kongresový helsinský výbor vydal memorandum, které neuvěřitelně zjednodušeným a pokřiveným způsobem hodnotí lidská práva a svobodu projevu a slova u nás. Za špatné jeho autoři považují třeba to, že jsou při politických debatách v České republice "slovní potyčky", "osobní výpady" a "vzájemné očerňování diskutujících". Podle ČTK se tam uvádí i to, že Miloš Zeman a Václav Klaus jsou "často otevřeně nenávistní vůči médiím", což je politický útok, který s analýzou nemá nic společného.

Jednou věcí je sama zpráva tohoto společného výboru obou komor Kongresu USA, tak typická pro vnější, nekvalifikované, velmi zaujaté posuzování naší země, vycházející navíc z výlučné orientace jejích autorů na jedno naše politické seskupení a na cíleně vybrané instituce. To ale asi nezměníme. Mohli bychom jen žádat naše "informátory", aby cítili zodpovědnost za naši zemi, aby neusilovali o pouhou propagaci sebe sama a svých osobních zájmů a aby nedávali průchod své nevraživosti, zapšklosti a neukojené ambicióznosti na úkor poškozování postavení naší země ve světě.

Druhou věcí je skutečná situace v zemi ohledně svobody slova a vztahů politiků a médií. Svoboda slova je u nás jistě absolutní a jestli si to někdo nemyslí, dokazuje svou naprostou zaujatost. Prostor pro menšinový názor je obrovský a domnívám se, že je to dokonce vychýleno v iracionálním směru - grafomanství je vydáváno za relevantní menšinový názor a velmi neurvale je nárokováno právo na názor zcela izolovaný, na názor velmi zvláštní. Ten je jistě možné mít, nárokovat jeho masové zveřejnění je však něco úplně jiného. Spíše vidím problém s adekvátní publikací názoru většinového (či silně podporovaného), neboť většinou - a tím se zásadně lišíme od USA a vyspělé Evropy - je tento názor prezentován výlučně formou jeho kritiky, nikoli pozitivním způsobem.

Něco jiného je vztah médií a politiků. Ten u nás prošel zlomovým vývojem. Za komunismu novináři politikům nadbíhali (a to i dnes fungující novináři, kteří na to ale rádi zapomínají) a po listopadu 89 se z nich mávnutím kouzelného proutku stali hrdinní bojovníci proti politikům, ať ti udělali cokoli, ať udělali něco dobrého nebo špatného, něco pochválitelného nebo kritizovatelného, něco odvážného nebo zbabělého, něco protivícího se převládajícímu názoru nebo foukajícího proti větru. Z novinářských reakcí se to odvodit nedá. Novináři bývají proti vždycky - nejedná-li se o jejich oblíbence nebo o někoho, kdo se jim za to tak či onak odvděčí. Toto jsem ale ve zprávě z amerického kongresu nenašel. To už je pod jejich rozlišovací schopností a bylo by to proti jejich aprioristickému postoji ke vztahu politiků a médií (který však uplatňují spíše vůči cizině, než vůči sobě samému).

Politik si skoro nemůže troufnout novináře kritizovat. Proto si vyberu citát z jiného oboru - ze vztahu médií a filmových tvůrců, kde "zuří" skoro stejný spor jako mezi médii a politiky. Možná ještě větší, protože filmoví tvůrci nepotřebují voliče a proto mohou být agresivní bez trestu. V časopise Týden jsem si minulý týden přečetl článek filmového publicisty Lukeše, který se zabývá podobnými věcmi. Ač publicista, nestaví se na stranu médií. Táže se: "nebyla v povrchnosti, faktografické nespolehlivosti, lajdáctví a zlovolné předpojatosti některých publicistů překročena hranice snesitelnosti"? Představil jsem si, co by se mi stalo, kdybych si troufnul něco takového napsat já o publicistice politické. Na jakou stranu by se postavil výbor amerického kongresu? Podle předložené zprávy jistě na stranu publicistů.

Pan Lukeš říká ještě jednu pěknou větu: "Mravní rozhořčení si zaslouží násilí páchané verbálně, ve jménu kritické svobody, a přitom na úrovni profesního nádenictví, které kritizovanému dílu nesahá mnohdy ani po paty". Vyjasnit si, jak je to u nás s médii a politiky, by bylo velmi žádoucí. Platí zde více zpráva amerického kongresového výboru nebo úvaha pana Lukeše? Měla by o tom být vedena férová diskuse.

Václav Klaus, Deníky Bohemia, 17.1.2002