Hlavní strana » Články a eseje » Ústavní soud a jeho…

Ústavní soud a jeho vyžadovaná nedotknutelnost

Články a eseje, 27. 6. 2001

Ústavní soud minulý týden nějak rozhodl a občané vysoce demokratické společnosti v České republice na to nějak reagují. To je logické a přirozené. Nelogické a nepřirozené je to, že ti z našich spoluobčanů, kteří se z tohoto jeho rozhodnutí radují, osočují ty naše spoluobčany, kteří se z toho neradují, slovy, že nemají právo rozhodnutí Ústavního soudu jakkoli komentovat. To považuji za nepřijatelné.

Nesporné je to, že je třeba výrok Ústavního soudu respektovat jako právní názor autority k tomu pověřené. To ale vůbec neznamená, že vůči němu není možné vyjádřit svůj názor. Ústavní soud je lidský výtvor. Skládá se z lidí z masa a krve, skládá se z lidí s názory, předsudky, zájmy, zkušenostmi, úmysly. Nejsou to žádní roboti, nejsou to marťané, kteří sedí kdesi mimo naši Zemi a neutrálně posuzují naše zákony. Zdůrazňuji-li opakovaně, že výrok Ústavního soudu respektuji, znamená to jen a jedině to, že nezačínám organizovat občanskou neposlušnost, že neobsazuji budovu Ústavního soudu a že tam nedržím hladovku. Neznamená to ale, že se zříkám práva výrok soudu hodnotit. Dnes a denně jsem navíc novináři tázán, co si o tomto výroku Ústavního soudu myslím. Jakmile neřeknu, že je to výrok bezvadný, okamžitě jsem za svá slova atakován. Vykládám si to tedy tak, že sice tázán jsem, ale že je to otázka neupřímná, protože se ode mne odpověď nechce, resp. že se čeká na takovou odpověď, kterou by mohlo být možné kritizovat.

To považuji za absurdní, a to z řady důvodů. Jedním z nich je samo hlasování uvnitř Ústavního soudu. Pokud jsem dobře informován, hlasování dopadlo poměrem 9:6, neboli 6 ústavních soudců mělo názor obdobný názoru mému. Udělali chybu? Dopustili se něčeho nedůstojného? Jestli mají právo na svůj názor oni, pak musím trvat na tom, že mám na svůj názor právo i já. Právoplatnost a legitimitu výroku Ústavního soudu nezpochybňuji, pouze bych hlasoval jinak než většina.

Výrok o slučitelnosti či neslučitelnosti některých ustanovení novely zákona o ČNB s Ústavou nelze zaměňovat s výrokem o správnosti či nesprávnosti, prospěšnosti či neprospěšnosti těchto ustanovení. Ústavní soud „pouze“ porovnával – doufám, že nezaujatě, s rozmyslem a formálně správně – slučitelnost dvou lidských výtvorů: Ústavy a konkrétního zákona. I Ústavu i onen zákon však napsali a schválili lidé, a proto ani Ústava nemůže být považována za něco nedotknutelného, za něco posvátného. Ústava je „pouze“ právním postojem zákonodárců v době svého vzniku. Pokud Ústavní soud nalezne mezi těmito právními normami rozpor, nemusí to znamenat nedokonalost konkrétního zákona, ale může to být i nedokonalost Ústavy nebo i pouhé odlišné pojetí obou těchto právních norem. Ústava je samozřejmě jednotlivým zákonům nadřazena a proto výrok Ústavního soudu platí. Nic více, ale také nic méně se z toho usuzovat nedá.

Úplně něco jiného je věcná podstata sporu. Třicet pět let svého života se zabývám problematikou makroekonomie, měnové politiky, centrálního bankovnictví, inflace, peněz. K přednáškám na tato témata jsem zván na přední světové univerzity. Za celá ta léta jsem o těchto věcech přečetl stovky či tisíce článků a knih a vím, že například debata o tzv. hlavním cíli centrální banky není nic nezpochybnitelného a nediskutovatelného. Je předmětem neuvěřitelně ostrých sporů, diskusí i vědeckého bádání a odvíjí se i od momentální ekonomické situace v zemi i od toho, co je v dané etapě vývoje ekonomiky prioritní věcí, hodnou zvláštní péče a pozornosti. Není pravda, že má centrální banka vždy a za všech okolností jedno jediné univerzální vymezení svých cílů a priorit. Je proto pošetilé jedno konkrétní pojetí kánonizovat Ústavou. A určitě o tom nemohou rozhodovat ústavní soudci. Děláme-li to tak, je to výrazem jak nepochopení Ústavy, tak nepochopení úlohy centrální banky v ekonomice.

Moc bych prosil, abychom o těchto věcech uvažovali aspoň tímto způsobem.

Václav Klaus, Deníky Bohemia, 27.6.2001