Hlavní strana » Články a eseje » Až příliš oblíbené…

Až příliš oblíbené moralizování aneb sobectví nesobeckých

Články a eseje, 18. 8. 2000

Je smutné a varovné současně, s jakou lehkostí a s jakou povýšeností dokáží někteří lidé klasifikovat nebo spíše deklasovat druhého. Tento dojem získávám nejen z tisku, ale například i z jedné velmi specifické formy komunikace, z dopisů, které dostávám. A není jich málo.

Dopisy jsou samozřejmě velmi různé. Některé vyjadřují podporu, jiné chtějí vysvětlení některého kroku či opatření vlády nebo parlamentu, jiné žádají radu či pomoc ve velmi konkrétních osobních problémech, další polemizují s některými mými politickými výroky nebo činy. Kategorie, o které chci mluvit, je ale trochu z jiného soudku.

Dopisy této kategorie píší zvláštní lidé. Myslí si o sobě, že jsou nesobečtí a altruističtí. Proto moralizují. Jsou to lidé, kteří ani politiku, ani veřejný život, ale vlastně ani život sám dobře nechápou. Nejsou schopni pochopit, že jde o složité střetávání různých legitimních zájmů a názorů, že jde o vzájemné soupeření a o obohacování se velmi různých lidí. Obohacování se ze vzájemných vztahů, ze vzájemné výměny názorů. Naši moralisté mají svět uspořádán do velmi jednoduché podoby. Na jeho jedné  straně jsou jednoduchá hesla typu "lidé si mají pomáhat," "lhát se nemá," "sobectví je ošklivé," "nemá se zapomínat na problémy obyčejných lidí." Na jeho straně druhé stojí hloupí a zištní lidé, kteří tato hesla dosud neznají a je proto třeba jim pomoci a ukázat jim správnou cestu.

Takový soudce-moralista si o většině ostatních lidí, včetně vysokých ústavních činitelů, asi myslí, že žijí v naprostých temnotách a že právě on má - v přeneseném slova smyslu - "ruku na vypínači". On ví, jak tuto temnotu překonat. Řekl jsem on, může to ale být i ona. Na kongresu Čechů a Slováků v Americe řekla minulý týden v reakci na můj docela složitý a určitě ne apologetický projev o minulém desetiletí naší země senátorka Moserová, že jsme měli "importovat dobré způsoby chování".  Vyrazilo mi to dech. Mně tento způsob vidění světa a ještě spíše aktivní pohybování se ve světě s těmito postoji připadá zcela nepřijatelný. Hlavně proto, že mu nevěřím.

Se svým oponentem mohu nesouhlasit, mohu ho kritizovat, mohu zpochybňovat jeho východiska, jeho argumenty i jeho motivy. Vždy ale musím vycházet z toho, že i ostatní lidé mají legitimní nárok na vlastní pohled na věci, které já případně vidím jinak. Moralisté se na svět takto banálně a takto pokorně nedívají. Někteří dokonce neváhají ve svých dopisech citovat verše z bible a povýšeně kázat. Jsou přesvědčeni, že k tomu mají jakýsi morální mandát. Asi vůbec nechápou, že lidé, které kritizují, nebo většinou rovnou odsuzují,  mají své, někdy i dost dobré důvody pro své přesvědčení a pro své činy. Svět normálních lidí není tak jednoduchý, aby jej mohla dramaticky změnit triviální pravda, kterou moralista dávno zná a normální lidé zatím nejspíše ne a je jim ji proto třeba "zjevit".

Jak si vlastně naši moralisté představují správnou reakci na své lekce? Politik si má přečíst jejich větu o tom, že máme být poctiví a slušní, zamyslet se, pak se plácnout přes čelo a zvolat: To je ono! Že já to dosud nevěděl. Tak zítra s tou poctivostí musím začít. Ještě že mi to ten hodný pán napsal.

Tento typ moralisty má bohužel svůj protějšek v politickém (a mediálním světě). I z těchto kruhů často slyšíme laciné fráze ve stylu: vezměme se za ruce, přestaňme se přít a prosaďme to či ono univerzální dobro. Nejdříve ale ze svého středu vylučme ty zlé, kteří to nesporné dobro nechtějí automaticky přijmout. Dobře vím, že v těchto případech nejde o pouhé naivisty. Daleko častěji se pod zdánlivě bezbranným, idealistickým naivismem skrývá velmi tvrdý pragmatismus a obrovské sobectví. To je na jedné straně velmi pokrytecké, na druhé straně i velmi nefér, protože tito lidé si hrají na soudce, na rozhodčí, ale zároveň v tomto utkání chtějí střílet góly. Donald J. Boudreaux v červnovém vydání amerického časopisu Ideas on Liberty hezky píše, že se jedná o "sobectví nesobeckých".

Někdo možná tyto mé věty čte jako ukázku či manifest relativismu. To by mi křivdil. Velmi souhlasím s tím, že jak ve veřejném, tak i v soukromém životě musíme dodržovat základní principy morálky. Že je nutné si je připomínat a nikoli se snažit umenšit jejich platnost výroky ve stylu, že "v životě je to vždy složitější". Nic takového zastávat nemohu, protože si to ani nemyslím.

Zvu každého k normální debatě o problémech lidí této země. Povýšené výzvy, silácké odsudky a černobílé, málo podložené klasifikování se takové debatě bohužel blíží jen velmi málo. Přijměme naši zemi, její politiku a ekonomiku takové jaké skutečně jsou. Oceňme také naprosto nesporná a všem viditelná pozitiva.

Učme se také férově srovnávat. Často je problém již v samotné podstatě srovnávání či porovnávání. Nikdo nemá chuť porovnávat se s nějakým reálným systémem, existujícím buď v minulosti u nás, nebo někde jinde v současnosti. Každý se radši porovnává s neexistujícími utopiemi. Přitom je jasné, že každý reálný, "pozemský" systém musí být velmi nedostatečný ve srovnání s jakoukoli nadpozemskou utopií. V té žijí pouze naši nesobečtí moralisté. Nebo o tom aspoň za bílého dne sní.

Václav Klaus, Večerník Praha, 18.8.2000