První výrok je ukázkou standardní politické hříčky, kdy politik potřebuje nalézt jinou příčinu problémů svého resortu než vlastní práci a tuto zástupnou příčinu si nejjednodušším způsobem najde u svých předchůdců. Mohl bych stejně snadno argumentovat tím, že jsem to nebyl ani já, ani ODS, kdo celých posledních deset let řídil resort zemědělství, a že jsem neměl sebemenší šanci přes tento resort rozpouštět miliardy veřejných peněz různým spřáteleným zájmovým skupinám i jednotlivcům. Nechci se však své míry zodpovědnosti vzdávat, protože s nejzákladnějšími obecnými trendy minulé zemědělské politiky (nikoli s její realizací!) jsem souhlasil a cítím povinnost je obhajovat. Druhý výrok je už z jiného soudku. Je ukázkou ošklivého politického i lidského, typicky fenclovského faulu. Proto žádám pana ministra, aby doložil, kterým svým rozhodnutím jsem trestal zemědělce za jejich existenci, nebo aby se mi omluvil. Debata o tak vážné věci, jako je stav našeho zemědělství, nemůže probíhat v atmosféře osobních útoků a faulů. Jsem si vědom specifik zemědělského podnikání a nikdy jsem je nepopíral. Hospodaření s půdou a živými tvory, produkce každodenně potřebné komodity - potravin (i když zemědělství produkuje i jiné, např. technické komodity), podnikání závisející na rozmarech přírody - to své zvláštnosti má. Nenalhávejme si ale, a to jsem vždy zdůrazňoval, že je to jediný resort, který má zvláštní podnikatelská rizika a problémy. Stále znovu a znovu vyžadovaný kult specifičnosti, který znemožňuje pochopit i ty zákonitosti, které má zemědělství společné s jinými formami podnikání, nám v hledání efektivní zemědělské politiky nepomůže. A nepomůže ani těm zemědělcům či jejich zdánlivým ochráncům, kteří tento kult pěstují a šíří. Mluvit dnes o napravování škod minulých deseti let v zemědělství se mi zdá téměř neuvěřitelné. Zemědělství prošlo snad nejhlubší transformací ze všech resortů. Odešla z něj více než polovina pracovníků. Daleko více než v jiných resortech se zvýšila produktivita práce, díky tomu se zvýšila konkurenceschopnost zemědělských produktů, prudce pokleslo zatížení životního prostředí chemikáliemi a extenzívním zneužíváním půdy.

Změnila se - na první pohled - i naše vesnice, kde po šedesáti letech opět vidíme prosperující farmy a upravené domy a chalupy. Transformace našeho zemědělství v mnohém a pro mnohé bolestná byla a neobešla se bez věcí nepovedených a nedotažených. Trvám však na tom, že se v zásadě ubírala správným směrem. Pokud bychom se naopak v posledních deseti letech snažili udělat z našeho zemědělství skanzen, který by byl bezpečně chráněn před působením trhu, resp. poptávky, před nároky spotřebitelů i před tlakem distributorů, jen bychom tím zemědělský problém přenesli do období, kdy by o sobě stejně dal vědět, a kdy by jeho řešení bylo o to složitější. Znám osobně nemálo farmářů a zemědělců. Pan Fencl vědomě nemluví pravdu, když říká, že jsem právě teď učinil "první letmý kontakt se zemědělstvím". Mluvil jsem se zemědělci o jejich trápeních, o potížích dostat se na cizí trhy, o byrokracii, která jim ukládá normy, které jsou pro ně v konkurenčním boji koulí na noze, o nespravedlivé selektivní dotační politice mnohokrát. Ne tak často jak říká dnešní ministr zemědělství jsem u nich viděl nářky a nataženou dlaň. Zdá se mi, že se chtějí poprat s konkurencí, že si věří a že umějí pracovat. Vše co potřebují, jsou férové podmínky. O žádné výhody či ochranu před působením trhu nestojí. To chtějí jenom ti, kteří si z údajné obhajoby zemědělců pro sebe udělali výhodný byznys. Ti chtějí na jejich "podpoře" vytěžit politický kapitál, ti pořád dokola opakují své evergreeny o mimoprodukčních efektech zemědělství, o potřebě uměle vytvářet charakter venkova, o zemědělcích, jako o zvláštním živočišném druhu, který by měl žít v rezervacích pro potěchu milovníků kulturní krajiny.

Naše krajina je do značné míry výsledkem lidské činnosti, v neposlední řadě zemědělské. Nikdy to však nebylo vědomým produktem této zemědělské činnosti, vždy to bylo vedlejším produktem zemědělství. Měnilo se to podle charakteru osídlení, podle dobově oblíbených plodin, podle vlivů z vnějšku, podle dobových zvyklostí a potřeb. Nebyla to vědomá konstrukce. Jsme právě teď ve chvíli, kdy bychom měli začít konstruovat krajinu? A použít k tomu zemědělství? Měli bychom zastavit čas a prohlásit stav krajiny k 31. prosinci 1989 (či k jakémukoli jinému datu) za ten jediný správný? Víme dnes, kolik bude za dvacet let potřeba lesů, luk, zahrad, plodin? Víme, pro které z nich jsou vhodná malá políčka, či naopak, které je výhodné pěstovat ve velkých lánech? Víme, kolik bude třeba půdy pro rekreaci či infrastrukturu? Je krajinka Ladových obrázků definitivním estetickým ideálem, nebo pouze odrazem dobového způsobu zemědělského hospodaření? Vzpomene si někdo, že koncem minulého století, v době okouzlené industriálním modernismem, bylo estetickým ideálem město s co nejvíce kouřícími komíny, považovanými za symbol prosperity?

Lidé Fenclova ražení často vyzývají své okolí k pokoře vůči přírodě. V jejich křečovité snaze vtisknout krajině předem zvolenou, schválenou a vhodnou podobu já vidím ukázku přímo exemplární nepokory. Měli bychom pochopit, že vývoj kolem nás, jenž se nezastavil ani před zemědělstvím, kterému poslal vzkaz především v podobě radikálně změněné poptávky, má svou logiku a své hluboké příčiny. A to i tehdy, když se nám jeho některé aktuální projevy nelíbí.