Hlavní strana » Články a eseje » Nestrašme se navzájem, pane…

Nestrašme se navzájem, pane prezidente

Články a eseje, 7. 4. 2000

 Nad slovy „mafiánský kapitalismus“, puštěnými před několika dny do světa panem prezidentem, se velmi trápím.

Nejde totiž o slova náhodná. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že je spojení slov mafiánský kapitalismus útokem proti celému našemu polistopadovému společenskému uspořádání a navíc, že je to útok z pozice třetích cest a různých měkkých forem socialismu, odmítajících více ono jméno podstatné než jméno přídavné, odmítajících více slovo kapitalismus než slovo mafiánský. Připomeňme si, že jsme už podobný spor nejednou vedli – na počátku naší transformace hrálo podobnou roli sousloví „dickensovský kapitalismus“. Svůj nezanedbatelný význam má právě v dnešní chvíli i to, že byl u nás celým generacím vštěpován názor, že je slovo kapitalismus v principu nemravné, že symbolizuje špatné společenské uspořádání, a proto musím i v tomto případě chápat použití slova kapitalismus se zjevně pejorativním přídomkem mafiánský jako veřejné přihlášení se k tomuto výkladu, k tomuto vysvětlování našeho a vlastně i nejen našeho společenského vývoje.

Použití tohoto spojení slov a jejich následné masivní rozšiřování v médiích je věcí daleko vážnější, než by se mohlo na první pohled zdát. Je to – na straně jedné – připojením se k líbivé populistické vlně, kterou již léta rozehrávají komunisté a jako jejich „spolucestující“ socialisté nejrůznějšího ražení. Je to – na straně druhé – pokusem o dokonání téměř úplného terminologického zmatení veřejnosti, a je to – v neposlední řadě – vstupenkou do klubu „anarchosyndikalistického“ pojetí vládnutí, které začíná mít i u nás stále více a více příznivců. I my z vlastních zkušeností víme, že mezi pořádáním různých „street parties“ a vládou silné ruky až zas tak neprostupná zeď není. Spíše si myslím, že jedno vyvolává druhé.

Problém vidím i v tom, že v náznacích „mafiánství“ (ale dříve i „starých struktur“ a „blbých nálad“) a v metodě, jak jsou tyto náznaky vyslovovány, je evidentní, že není smyslem či cílem popsat situaci, analyzovat ji, přinést důkazy, ale že jde pouze o to neurčitě hrozit, naznačovat „temné stíny“, strašit naše, již dost mediálně stresované spoluobčany. To je strašlivá chyba. Místo skutečného popisu reálných jevů naší doby, při kterém by bylo třeba hovořit např. o tzv. klientelismu, o vlivových skupinách, o lobbyingu, o snaze obcházet demokratické principy zákulisními čachry, je vše zahaleno do mlhavého hávu všudypřítomného mafiánství. Další argumentace chybí.

Měl-li bych být přísnější, musel bych se pustit do hlubší diskuse zásadního rozdílu mezi standardní parlamentní demokracií a nepolitickým vládnutím, o kterém vedeme s panem prezidentem polemiku již celých deset let. Dejme proto velký pozor na slovo mafie! Nezneužívejme ho! Co je to vůbec mafie? Mafie je jisté společenství, často je to dokonce něco jako „rodina“, které se řídí vlastními zájmy, které vytváří vlastní politiku, které nechce jít se „svou“ kůží na veřejný trh a proto, řízeno jedinou osobou (padre), obklopenou „členy rodiny“, zasahuje „neveřejně“ do praxe a pravomocí regulérně zvolených zastupitelů, resp. exekutivy země. Za to toto společenství členy své „rodiny“ odměňuje a chrání. Nechci naznačovat nic tajemného, i když je zřejmé, že by analýzu – právě z tohoto hlediska – naše domácí situace také vyžadovala. Nechci ale rozpoutávat další kolo nesmyslných poloválečných stavů na naší politické scéně, protože mi jde – zejména v posledních měsících – o pravý opak, o zklidnění naší politické scény.

Dnešní vypuštění slov mafiánský kapitalismus do již relativně uklidněného politického prostředí, ve kterém se politikové opět začali zabývat skutečnými problémy současné fáze transformace, znamená nové zasazení ostnu nepřátelství do našeho světa. Znamená zoufalé bránění se změně, kterou jsem se snažil popisovat při vzniku Tolerančního patentu, znamenajícího pokus ukončit stav permanentního nepřátelství všech vůči všem. Tehdy jsem nabízel, aby znovu převládla atmosféra standardní demokratické politické soutěže, v níž se soutěžící nepokládají za nenáviděné „mafiánské“ nepřátele, ale za regulérní soupeře. Právě toto nebezpečí zklidnění a zvěcnění společenské situace v zemi někdo neumí překousnout. Je to velká škoda!

Václav Klaus, 7.4. 2000