Hlavní strana » Články a eseje » Mylné úvahy Pavla Švandy

Mylné úvahy Pavla Švandy

Články a eseje, 6. 8. 2002

Ve svém „Úplně posledním slově“ (v Proglasu č. 4, 2002) se autor, se kterým většinou souhlasím, Pavel Švanda, velmi neohroženě pustil do soudobých českých „vlastenců“, do „nacionalistických obranářů“, do „aktivistických patriotů“ či „neopatriotů“ a  dokonce i do „nacionalistických kolektivistů“. Předesílám, že nemám vůbec nic proti souboji kohokoli se skutečným nacionalismem u nás či kdekoli jinde ve světě a už vůbec ne proti utkávání se s defenzivní obranou poměrně často se vyskytující české malosti, nesebevědomí a nedůvěry. Ale to Pavel Švanda nedělá. Místo toho si vytváří umělý model fiktivního protivníka, který v realitě neexistuje, a s tím se pak ve svém textu utkává.

Musím trvat na argumentaci, že čeští politikové – v reakci na vnější podnět, nikoli jako svou autonomní akci (o tom shodou okolností ve stejném čísle Proglasu velmi přesně psal Hynek Fajmon v článku s názvem „Asymetrie požadavků“) – v předvolebním období, jako jedno ze svých mnoha témat, připomněli nezbytnost obhajoby českých (či národních) zájmů jako nezbytný, přirozený a navíc v minulých letech do značné míry absentující postoj reprezentantů českého státu. Nechci mluvit za nikoho jiného, ale pro mne je český stát existující entitou, se kterou se identifikuji a ta má – jako jakákoli jiná podobná entita – své zájmy, na které má nejen právo, ale má i povinnost je definovat a zastávat. Oněch více než 10 miliónů Čechů (nebo třeba i Moravanů a Slezanů, ale stejně tak i Pražanů, Jihočechů, Chodů, atd.) je něco jiného a něco více než 10 miliónů nahodilých autonomních jedinců a jistě i něco jiného než podmnožina jakési obecné evropské civilizace, západní kultury či globalizovaného světa. V této krátké poznámce mi ale nejde o pozitivní, výkladový text, ale jen a jedině o náznak polemiky s nesmírně přehnanými formulacemi Pavla Švandy.

Nemohu přijmout to, že karikuje potřebu definice a obhajoby českých národních zájmů. Neznám u nás opravdu nikoho, kdo by – jak nám podsouvá Pavel Švanda – volal „hlavně národ“ a kdo by tím myslel „nic než kolektiv, v němž jedinec je ničím“. Přesto je vytvářen dojem, že tomu tak je. Švandův text není obecný, neadresný, nemířící jasným směrem. Říká výslovně, že to byli čeští politikové, kdo před volbami podnikali „ofenzivní výstup na Říp“, čímž je zcela jasné, koho má na mysli. Dodává, že se „z temene Řípu obvykle putuje pro podporu do Moskvy“, což je tvrzení mimořádně absurdní. (Neodpustím si jedno malé osobní vysvětlení, protože – v rozporu s virtuální realitou našich médií – jsem já osobně na Řípu nebyl. Byl jsem pod Řípem předat ceny na parašutistickém a leteckém festivalu, který se už několik let koná pod mou záštitou. Je to možná maličkost, ale měli bychom ji znát.)

Nejsem si vědom ani toho, že by někdo z našich politiků vytvářel „bizarní překážky rozumné mezinárodní spolupráce“ a že někdo „vyvolává duchy vlastenecké rebelie proti EU“. Pavel Švanda jistě ví, že je vstup do EU obrovským krokem v historii české státnosti s velkým dopadem do našich životů. Spolu s námi snad ví i to, že má tento krok svá nesporná úskalí. Bagatelizovat je slovy, že by místo rebelovat proti EU bylo potřebnější usilovat o „rozvoj odpovědných osobností“ je od něho velmi nezodpovědné.

Minulost neidealizujme, to by byla hrubá chyba, ale neznám žádný národ světa, který by svou vlastní minulost nepoužíval jako „pevnou psychickou kostru“ (i když bych asi pro stejnou myšlenku použil jiný termín) a který by se obával, že je mu minulost onou pověstnou „koulí u nohy“. Nevím ani to, kdo a jak u nás hledá „recepty, jak fixovat minulost“ (a musím se přiznat, že bych navíc rád pochopil smysl autorova obratu „fixovat minulost“). Diskutujme „českou otázku“ nebo „český úděl“ i v Proglasu, nebo právě v něm, ale dělejme to jinak než Pavel Švanda.

Václav Klaus, příspěvek pro měsíčník Proglas, 2002