Hlavní strana » Články a eseje » Nezbývá než stále znovu…

Nezbývá než stále znovu opakovat

Články a eseje, 15. 5. 2000

Nezbývá než stále znovu opakovat

Václav Klaus

V procesu dnes už více než desetileté změny našich životů od listopadu 1989 do dneška – a to mimo veškerou pochybnost – výrazně převažují plusy nad mínusy, úspěchy nad neúspěchy. Někdo se možná bude divit, že mi stojí za to připomínat takovou banalitu, ale já k tomu cítím řadu vážných důvodů.

Každou chvíli kolem sebe slyším slova o „polistopadové době temna“, o „protunelovaném desetiletí“ a o promarněných letech. A to nemluvím o názorech bývalých komunistů, pro které se zcela logicky jedná o desetiletí kontrarevoluce a o pád z ráje reálného socialismu do kapitalistické džungle. Jsou to spíše názory lidí, kteří se sami považují za odpůrce komunismu (i když jsou asi spíše odpůrci všeho, kromě svého vlastního privilegovaného postavení).

Celá naše země je díky polistopadovým změnám od základu jiná než byla před deseti lety. Nemám na mysli pouze změny politické či ekonomické, ale především změny týkající se kvality a způsobu života. Změny, které jinde a jindy trvají celé generace (jako je např. skokové zvýšení průměrného věku, snížení počtu potratů a rozvodů, zvýšení průměrného věku manželů i prvorodiček, masové přesuny mezi profesemi, radikální nárůst stěhování, změna denního režimu, proměna jídelníčku, nárůst vzdělanosti, proměny životního stylu a kulturních aktivit), u nás proběhly neuvěřitelně rychle a týkaly se  nejen povrchu, ale i podstaty našich každodenních životů.

Přiznejme si také, že byla tato historická změna provedena klidně, mírumilovně, bez otřesů. Individuální lidská dramata nepřesáhla dlouhodobý průměr a hlavně nezapomínejme, že jsou v lidské společnosti přítomná vždy. Viditelnost dnešních problémů a současných dramat je dnes vyšší díky všudypřítomnosti senzace–vyhledávajících médií, ale nikoli díky tomu, že je jich dnes více než v minulosti nebo než někde jinde.

Statisticky vykázanou životní úroveň a konkrétní ekonomické aktivity závěru komunismu nebylo možné beze změny udržet. Transformace proto nejprve znamenala pád a ztrátu lecčeho. Nebylo možné jen pokračovat, bylo nutné mnohé z minulého zrušit, ztratit, odepsat, opustit. Opravdu to naši populisté, čtyřkoaličníci, impulsisté, lípy, dřevíče a bývalí studenti – dnes sdružení v pane prezidentem podporovaném „Fóru pro změnu politické kultury“ nevědí?

Leccos „ubylo“ nutně, něco ale ne nutně. Pokusme se v našich úvahách (a pocitech) odlišit objektivní transformační ztráty od ztrát subjektivních a pokusme se členit i ty.

Něco je smůla, náhoda, shoda okolností. To k životu patří a jen nepoučitelní a nepokorní by se rádi - jednou provždy - pojistili proti všem těmto věcem. Bylo by chybou do této kategorie řadit i to, co do ní nepatří, chceme-li však dodržovat přiměřené proporce, neměli bychom na tyto věci zapomínat.

Dále je tu nezdar, neúspěch, omyl či chyba s tím, že i ty jsou v lidské společnosti nevyhnutelné a neodstranitelné. Neexistují pouze ve společnosti ne-lidské, ve společnosti ufonů či robotů. Nevolám po alibismu a po omlouvání všeho a už vůbec do této kategorie nechci zařazovat činy, u kterých je třeba vyvozovat osobní odpovědnost jiného typu. Nehrajme si však na to, že tato kategorie důvodů transformačních ztrát neexistuje.

Pak je selhání způsobené nedbalostí, nepozorností, lehkomyslností, nedoceněním rizika, nepřipraveností na velikost unikátního úkolu. Ani to není vyloučitelné. Nejsme žádní nadlidé, ale trval bych na tom, že naši otravovači nálad nebyli na nové úkoly připraveni lépe než my ostatní.

Nakonec zbývá podvod, neboli pokus získat něco nikoli fair způsobem, něco někomu ukrást, eventuálně něco „vytunelovat“. I to je přítomno v každé době a v každé zemi. Otázkou je jen a jedině to, zda zásadní společenský otřes toho typu, který u nás proběhl, možné podvody usnadňuje či zda k nim dává více příležitostí než je tomu v stabilizované společnosti. Asi ano, ale to z toho jistě nedělá „nepodvod“. A také to není sebemenším důvodem k tomu, abychom se s tím smiřovali.

Zkusme alespoň takto členit problém naší transformace, zkusme alespoň takto analyzovat naši dnešní realitu. Neuděláme-li to, nálepkou naší země i nadále zůstane slovo tunelování. Když místo magického slova „tunelování“ řeknete významově totožné, zato ale prosté slovo „zpronevěra“, pak vás to nutí přesněji zdůvodnit oprávněnost jeho použití. Právě to se ale asi někomu nelíbí. Slovo tunelování si ostatně vymyslel (či k nám uvedl) Miloš Zeman, což by mu nemělo být nikdy prominuto. Tím naši zemi poškodil více než kdokoli jiný.

Ať dělám, co dělám, mám pověst technokrata, kterého údajně nezajímá nic jiného, než pěkné grafy hospodářských ukazatelů. Pověst je to ale naprosto mylná. Jsem si plně vědom toho, že kvalitu života neurčují výlučně makroekonomická data. Jedním z určujících faktorů je např. společenské klima, které určitě neodráží momentální přírůstky HDP. Proto je povinností veřejných činitelů pečovat nejen o výkon státní správy, zdravé hospodářství a vládu práva, ale také o příznivou atmosféru, ve které lidé žijí a pracují.

Právě z tohoto důvodu považuji za zcela nezodpovědný, protože  destruktivní, přístup těch politiků, kteří – v touze poškodit své názorové konkurenty – neváhají očerňovat nejen je, ale i otravovat náladu ostatním, brát jim radost ze života, vnucovat jim místo zdravé skepse podrážděný negativismus. Je to strašná škoda. Někteří lidé této atmosféře podlehli natolik, že se dívají na svět kolem sebe i na své spoluobčany (a to nejen na „ty nahoře“) s podezřívavostí, nenávistí, zlobou. Je mnoho lidí, kteří se neumějí smířit s pestrým světem svobody a kteří neustále kritizují realitu za to, že neodpovídá jejich představám.

Už slyším, jak mi někdo podsouvá, že chci lakovat věci narůžovo a to snad i proto, aby lépe vypadal můj podíl na naší současnosti. Ne, nic takového nechci. Jsem dost kritický k věcem, které trápí naše spoluobčany. Z toho ale neplyne, že hned musím propadat depresím a pasovat se do role karatele „zkaženého“ světa. Volám „jen“ po seriózním zhodnocení dnešní doby i celého uplynulého desetiletí. Volám po drobné práci, po obyčejných slovem (místo nepřiměřeného patosu), po věcnosti, trpělivosti, neokázalosti. Volám po normálnosti. Nenechme malomyslnost a otrávenost prostoupit naše životy i naše mezilidské vztahy. Proto prosím všechny politiky, aby přestali pro své partikulární zájmy obětovat věci mnohem cennější, věci daleko univerzálnější.

Člověku je někdy protivné připomínat a stále znovu vysvětlovat tyto základní, a pro mnohé zcela samozřejmé, věci. Dnešní zpochybňovači našich devadesátých let donekonečna opakují slova o neúspěchu, o nevyužité šanci, o ukradené revoluci, o vytunelování celé země, o blíže nespecifikované možnosti jakési alternativní transformace, o schopnosti moudrých a vyvolených diktovat vývoj naší společnosti. My stokrát odpovíme, vysvětlíme, uvedeme spoustu argumentů, ale tito lidé neposlouchají. Jde proto zejména o to, aby těmto jejich útokům nebyli vystaveni – bez korekce – ti ostatní. Stokrát opakovaná lež se stává pravdou.

Václav Klaus, 15. 5. 2000