Hlavní strana » Články a eseje » Tripartita - model pro…

Tripartita - model pro budoucnost nebo transformační přežitek?

Články a eseje, 21. 7. 2001

Pozoruhodnou součástí Špidlovy „penzijní reformy“ (spíše antireformy) je návrh na zřízení nových, resp. dalších tripartitních orgánů, které by řídily další jeho vynález – Sociální pojišťovnu. Tripartitní mechanismus, který je typickým neokorporativistickým produktem, se má podle představ našich socialistů nikoli omezovat, nýbrž rozšiřovat, což je pro všechny liberály a zastánce parlamentní demokracie naprosto nepřijatelné.

Tripartita, neboli orgán tzv. sociálního partnerství, představuje místo, kde obvykle zasedají zástupci zaměstnanců, zaměstnavatelů a vlády. Vznikla v evropských zemích v 50. letech jako reakce na rozvrácení ekonomiky a společnosti II. světovou válkou. K další „tripartitní vlně“ došlo v 60. a 70. letech, kdy zklidněné a prosperující západoevropské země zachvátila nová, nečekaná vlna stávek. Od 80. let se však víra v užitečnost tripartity viditelně snižuje. Právě proto ji socialisté chtějí vracet zpátky.

Ačkoli tripartity zpravidla nemají bezprostřední rozhodovací pravomoc a oficiálně hrají pouze „konzultativní“ roli, problém je v tom, že tím dochází k obcházení standardních politických mechanismů. Zájmové skupiny (odbory, podnikatelé) díky tomu ovlivňují politiku státu vlastně dvakrát – jednou přes své poslance a podruhé v této specializované instituci. Problematickým bodem je také reprezentační monopol a privilegované postavení vyvolených účastníků tohoto „sociálního dialogu“. Většina tripartit navíc nekoná žádná veřejná zasedání, což výrazně snižuje jejich transparentnost.

Česká tripartita sehrála na počátku transformace do jisté míry pozitivní úlohu tím, že pomohla překlenout tíživé období počátků ekonomické reformy a udržet sociální smír, i když přispěla k prosazení zákonů, které by asi jinak vzniknout nemohly a které nás dnes nemálo trápí. Čím více času nás však dělí od těchto „revolučních“ dob, tím více vzniká potřeba nového ujasnění jejího statutu. Tripartita může být diskusní arénou, ale přítomnost vysokých vládních představitelů v ní je zbytečná, neboť se tím vyvolává dojem, že se v tomto orgánu spolurozhoduje o hospodářské a sociální politice. A to není, resp. by neměla být pravda.

Některé země v západní Evropě se bez organizované tripartity obejdou. Např. ve Španělsku a Řecku probíhá sociální dialog mimo takto institucionalizované fórum a nezdá se, že by tyto státy trpěly nějakou sociální katastrofou. Rovněž v Německu se kolektivní vyjednávání vede na odvětvové úrovni, nikoli na úrovni celonárodní. V Belgii institucionalizovaný sociální dialog sice existuje, ale vláda se ho neúčastní (jde tedy o bipartitu – podobnou tomu, jak existovala u nás v polovině devadesátých let).

Českou tripartitu bychom měli začít vnímat jako pomocnou instituci pro přechodné období, nikoli jako trvalý a kompetenčně bobtnající orgán, jak o něj usilují čeští socialisté. Vláda by měla z tripartity opět odejít a uvolnit prostor autentické dohodě zástupců zaměstnanců a zaměstnavatelů o problémech, které je trápí. Tripartita transformovaná na bipartitu by navíc měla být založena na striktní zásadě dobrovolnosti a neměla by být v zákoně.

„Kolektivní vyjednávání“ na celonárodní úrovni mezi vládou, zaměstnanci a zaměstnavateli je v každém případě umělým a nešťastným institutem, který vytváří paralelní instituci politického systému, vtahuje privilegované skupiny do procesu kolektivního rozhodování a naplňuje tak odvěký sen všech korporativistů. Liberálové a všichni zastánci zastupitelské demokracie by se proti tomu měli důsledně ohrazovat.

Václav Klaus, MF Dnes, 21.7.2001