Hlavní strana » Články a eseje » Jugoslávský problém naší země…

Jugoslávský problém naší země (a Proglasu)

Články a eseje, 6. 5. 1999

Už delší dobu čtu Proglas a nemálo z něho čerpám. Čtu ho s perem či fixem v ruce, podtrhávám si v něm a inspiruji se jím. Pozorně čtu zejména texty Petra Fialy a Františka Mikše (ale i Pavla Švandy a dalších). A věřím, že tento kvalitní časopis budu číst i nadále.

Právě proto, že se s tímto časopisem identifikuji, musím polemizovat s článkem „Jugoslávský problém ODS“, uveřejněném v čísle 3/1999. A to ne proto, že bych nevěděl, že v ODS nezanedbatelný „jugoslávský problém“ vznikl. Ani ne proto, že bych nevěděl, že jsme ne příliš přátelským (abych to řekl velmi jemně) médiím nabídli až příliš snadnou kartu či nahrávku na smeč. A vůbec ne proto, že by autoři tohoto textu nemohli mít pravdu v tom, že jsme snad i přihráli „nezanedbatelnou část svých voličů konkurenční Unii svobody či lidovcům“, i když to poslední průzkumy veřejného mínění nenaznačují. Autoři mohou mít pravdu i v tom, že jsme přistoupili na „politickou hru, která je netaktická a kterou nemohou vyhrát“ (myslí tím představitele ODS). Podle Petra Fialy a Františka Mikše nemůžeme „nic získat, ale můžeme naopak hodně ztratit“.

Vtip je v tom, že i kdyby toto všechno bylo pravda, pak ani to pro mne ani v sebemenším neznamená, že jsme měli mlčet a „držet basu“, jak nám doporučovali a doporučují ti, kteří celý život usilují o něco úplně jiného, než o co usilujeme my.

Autoři se mýlí, když si myslí, že jsme sami měli přijít s jinou, rozpracovanou alternativou a že jsme jako politikové do této diskuse vůbec neměli vstupovat. Dovolím si citovat. Autorům se zdá „nanejvýše nerozumné zpochybňovat rozhodnutí NATO zasáhnout, pokud sám nedisponuji nějakou rozumnou představou, jak kritickou situaci v Jugoslávii vyřešit mírovými prostředky“. S tím se nemohu smířit (bez ohledu na to, zda takovou představu mám či nemám). Domyšleno do důsledků by to znamenalo bombardovat pokaždé, když nejsme schopni z kapsy vytáhnout jiné účinné řešení. To považuji za velmi zvláštní způsob myšlení. Konzervativní postoj mi spíše velí zdržet se jakýchkoli nevratných kroků (navíc velmi sporných, riskantních a s neodhadnutelnými vedlejšími efekty), pokud nejsem s to bezpečně prokázat, že jedině ony vedou spolehlivě k cíli.

Stejně tak se mi zdá chybné tvrzení autorů, že by „takovouto kritickou debatu měli vést spíše vojenští odborníci na strategii a politologové podrobně obeznámení s problematikou“ než prostí politikové. Myslím si pravý opak. Tato debata vůbec není pro vojenské odborníky a politologické specialisty. Vojenští odborníci mají umět splnit politické zadání. Mají umět zničit libovolný počet mostů, pokud na to dostanou peníze. Problém angažovanosti NATO v Jugoslávii však spočívá v jeho politickém zadání. A o něm nejenže politikové diskutovat musí, ale dokonce pro něj musí získat dostatečný veřejný mandát.

Mlčet nepovažuji za možné. Zodpovědně prohlašuji, že vím, že jsme své názory vyslovovali trochu bezelstně, ale nemohli jsme jinak. Nehráli jsme žádnou hluboce promyšlenou taktickou hru a otevřeně jsme vystupovali s mnohdy nelíbivými a nepopulárními názory, aniž bychom před tím podrobně studovali průzkumy veřejného mínění. Dělali jsme to jen a jedině proto, že jsme si mysleli, že máme pravdu a navíc proto, že jsme nemohli akceptovat falešně rozehrávanou, jednostrannou a nesmírně nezodpovědnou kartu některých našich politiků a novinářů. Pánové Fiala a Mikš se mýlí v tom, že jsme přistoupili (a v tom jsou pro mě – zcela nepochopitelně – v zákrytu našeho stádního mediálního názoru) na „praktické a pragmatické nazírání na problémy“. Trvám na tom, že jsme se v této věci nechovali vůbec prakticky a pragmaticky, protože – kdyby tomu tak bylo – museli bychom zastávat stanoviska přesně opačná. Bezbolestné a pohodlné by bylo neříkat nic nebo souhlasit s dominantním mediálním názorem, ale to jsme vědomě nemohli a nechtěli. A měli jsme k tomu dobré důvody.

Víme dobře, že politická strana je – ze své samé podstaty – orientovaná na zájem a přízeň voličů. Jsou však strany populistické, které sledují, co si jejich potenciální volič myslí nebo myslet bude, a podle toho koncipují svou strategii, taktiku, slovník. Vynikajícími příklady tohoto přístupu jsou ve středopravé části našeho politického spektra Unie svobody a především KDU-ČSL. Z toho také pramení jejich okamžité, halasné a zcela nekritické stanovisko k letecké operaci aliance. Znají nálady svých voličů a tomu přizpůsobují svá stanoviska. (A protože jejich vedoucí představitelé na naší domácí politické scéně začali okamžitě zneužívat „kosovskou kartu“ – což je, vzhledem k tomu o jakou lidskou tragédii jde, mírně řečeno, málo vkusné – nemohli „nekopírovat“ postoj prezidentův).

Politika ODS byla vždy a je i nyní odlišná. Od svého vzniku před osmi lety se snažíme generovat stanoviska, postoje a věcná řešení problémů, s nimiž se utkáváme, způsobem, který – podle našeho uváženého, nezkratkovitého a pevně ideově zakotveného názoru – nejlépe odpovídá zájmům této země. Kdybychom se ptali pouze na to, co naši voliči chtějí slyšet, co je momentálně – třeba ve vztahu k aktuální politické kampani v našich médiích – ohlušuje, zřejmě bychom brzy přestali být sami sebou, přestali bychom být Občanskou demokratickou stranou a ocitli bychom se na okraji našeho politického dění. A nebyla by to žádná škoda.

Formulovat svůj postoj k dnešní balkánské krizi uprostřed nevídané (s výjimkou „sarajevské“ atmosféry) mediální vřavy bylo nelehké. Tím méně, že jsme byli členy NATO jen několik dní, že jsme se právě stali členy organizace, do níž jsme my, myslím tím ODS – třeba na rozdíl od prezidenta Havla – od počátku jednoznačně směřovali. Ani tehdy, ani dnes to od nás nebyl konjunkturální či populistický tah, ale jasné vědomí bezpečnostních zájmů naší země. Právě pro toto vědomí jsme – a to velmi opatrně – vyslovili názor, že se bombardováním srbské části Jugoslávie kosovský problém nevyřeší. Čas nám dává za pravdu a diskuse, která na toto téma probíhá v členských zemích NATO – těsně před psaním této odpovědi např. při hlasování amerického kongresu, který letecké útoky nepodpořil – je toho markantním příkladem.

To není o tom, že bychom byli nejmoudřejší ze všech. To je o tom, že jsme si i ve složité situaci zachovali chladný rozum. Je to ale asi i o tom, že máme s největší pravděpodobností nejupřímnější zájem na silném NATO, které je pro naši zemi jedinou smysluplnou bezpečnostní alternativou.

Na vyřešení balkánských konfliktů – nejen kosovského – máme zájem, ale myslíme si, že jsme se členy NATO nestali proto, abychom s fangličkami mávali vojenským jednotkám, jak to činí někteří naši populističtí kolegové, pro které je všechno jasné: vyměnili jedny vlajky za druhé a teď už chtějí „držet“ cokoli. Oni říkají basu. My říkáme, že jsme v alianci proto, abychom svou malou, ale důležitou zkušeností pomohli v našem regionu vytvářet bezpečnější svět. To je zájmem naší země, našich občanů. A proto musíme být schopni rychle, nahlas a veřejně tento zájem v politickém postoji formulovat – byť by byl zpočátku záměrně desinterpretován či nepochopen.

Pánové Fiala a Mikš ve svých textech vždy vystupovali jako politologové, nikoli jako ideologové. Toho jsem si moc vážil. Právě proto jsem byl překvapen, že i oni – ve své snaze nepoškodit ODS a pravicovou politiku v očích jejich sympatizantů a voličů – jugoslávský konflikt ideologizují, resp. že přistupují na jeho triviální ideologizaci, která se u nás bohužel tak rozmohla (Clinton dobře, Jelcin špatně; Albrightová dobře, ruský ministr zahraničí špatně; Ruml dobře, Ransdorf špatně; Tudjman, Izetbegovič, Rugova dobře, Miloševič špatně; NATO dobře, ne-NATO špatně, Havel dobře, Macek špatně; Mlynář dobře, Kavan špatně; a chce se mi k tomu – spolu s Orwellem – dodat „four legs good, two legs bad“). My naopak říkáme, že NATO mnohokrát dobře, že Rusko většinou špatně a že NATO zrovna teď ne nejlépe.

Jsem přesvědčen, že takto ideologicky uvažovat (a jednat) možné není. Čekal bych, že pánové Fiala s Mikšem začnou naši trochu ospalou, ale současně i nervózní a nepochybně nezralou společnost varovat před zjednodušenými postoji, že budou stejně jako já touto levičáckou válkou (jak ji hezky nazval Václav Bělohradský) bývalých odpůrců všech válek a majitelů modrých knížek zděšeni, a že se budou stejně jako já děsit, když si přečtou slova polského ministra zahraničí Geremeka (The Washington Post, 25. dubna 1999), který řekl, že je tato válka „prvním signálem přicházejícího století, ve kterém vztahy mezi státy už nebudou založeny na respektu k  suverenitě, ale na respektu k lidským právům“.

V takovém světě bych já žít nechtěl a budu dělat maximum pro to, aby nenastal. A určitě to nebudu dělat proto, že bych nedoceňoval lidská práva nebo proto, že si tím polepším nebo pohorším na žebříčku popularity. A už vůbec ne proto, zda budu pochválen tím či oním naším novinářem či politikem, který jinak dělá všechno proto, aby mne (a ODS) vymazal z povrchu zemského. Pánové Fiala a Mikš mezi ně nepatří a právě proto jsem se s nimi pustil do této polemiky.

Václav Klaus, Proglas, 6. května 1999