Hlavní strana » Články a eseje » Amerika v okamžiku zrodu…

Amerika v okamžiku zrodu Bushova prezidentství

Články a eseje, 25. 1. 2001

Po zhruba půl roce se mi v polovině ledna opět podařilo strávit několik dní v Americe. Vyjet z pražského rána, kdy bylo 12 stupňů pod nulou, do jižní Kalifornie, je v každém případě zážitkem. A začne to hned na počátku. Po cestě z losangeleského letiště jedete kolem známé Huntington Beach a i v této roční době vidíte desítky surfařů zkoušejících v černých neoprenových oblecích své umění. Rádio v autě k tomu zcela náhodou, ale nesmírně příhodně hraje nezapomenutelnou „Surfing U.S.A.“, která tolik proslavila skupinu Beach Boys. A v zahradě hotelu v Newportu jsou stromy plné zralých pomerančů, citrónů a grapů.

Kalifornie je jako vždycky usměvavá, zdvořilá a sebevědomá. Je si vědoma své síly, své krásy, své výkonnosti. Špatně však deregulovala a zprivatizovala svůj energetický sektor a špatně reguluje ceny (regulátoři si tam – stejně jako kdekoli jinde na světě – myslí, že jsou chytřejší než trh). Výsledkem jsou rozsáhlé výpadky dodávek elektřiny šokovaným kaliforňanům. První den mého pobytu mi třikrát volali z recepce hotelu, abych nevstupoval do výtahu, že za chvíli přestane fungovat. Při svých přednáškách na univerzitě jsem se usmíval a říkal jsem, že jsem dlouhá léta žil v ekonomice, kde plánovači regulovali ceny a kde díky tomu stále něco chybělo. Ale dodával jsem, že si na výpadky dodávek elektřiny pamatuji z domova naposledy z padesátých let.

Amerika dodržuje zákony. Když se má ve vilové čtvrti jet rychlostí jen 20 km za hodinu, všichni tak jedou. Když se nesmí prodat alkohol osobě mladší 21 let, neprodá se. S mladou, asi třicetiletou profesorkou srovnávací politologie jsme se zastavili na sklenku piva v restauraci (spíše hospůdce) hned vedle univerzity. Když jsem se divil, že tam nejsou žádní studenti, říkala, že by tam pivo nedostali a že proto radši dělají pivní „parties“ na kolejích, protože jim jejich starší kolegové mohou v obchodě nakoupit bedny lahvového piva. Mladá paní profesorka byla velmi decentně oblečena a i já byl v obleku s kravatou. Přesto jsme byli – v poloprázdné restauraci – nejprve požádáni o kreditní kartu a teprve pak jsme dostali pivo. Číšnice si kartu po celou dobu nechala, aby nám při placení řekla, že vzhledem k malé útratě stejně musíme platit v hotovosti. Prostě, zvláštní svět.

Ve dnech mé návštěvy probíhalo v nesmírně agresivních „slyšeních“ v Senátu potvrzování jednotlivých členů Bushovy administrativy. Ústředním bodem sporu se stal prezidentem navržený nejvyšší státní zástupce John Ashcroft, známý svými fundamentalistickými náboženskými názory (např. v otázce potratů). Amerika je rozpolcena, Senát (díky volebním výsledkům ve složení 50:50 republikánů a demokratů) je rozpolcen neméně. Debata o tom, bude-li Ashcroft respektovat zákon nebo své svědomí, je pro naše české pohledy a postoje právě teď velmi poučná, i když tam nikdo nediskutuje o rozdílu mezi literou a duchem zákona. Závidím Americe její novináře a jejich férové reportování o tomto citlivém případu. Obdivuji v novinách uváděné celostránkové citáty toho, co Ashcroft za posledních 30 let řekl o potratech, o rasové segregaci, o násilném spojování bělošských a černošských škol, o otroctví v jižanské Missouri (v devatenáctém století) a ač jsem o něm ještě před týdnem nic nevěděl, mám pocit, že toho o něm za čtyři dny čtení novin vím více než dost.

Tyto řádky píšu – při zpátečním letu nad Amerikou – v okamžiku, kdy se ve Washingtonu začínají tisíce lidí scházet ke slavnostní inauguraci nového prezidenta. I v tomto případě oceňuji vyváženost zpravodajství, dání šance novému prezidentovi, potlačení aprioristických soudů, čekání na činy, fandění tomu, že bude rozpolcená Amerika instalací nového prezidenta znovu sjednocena. Málokdy jsem si tak ostře uvědomil absurditu naší žurnalistiky jako při této své návštěvě.

Amerika je nakažlivá. Nejsem líný, rád běhám za míčem, lyžuji, lezu na hory, ale nemám rád trochu „narcisistní“ fitness centra, s jejich důmyslnou sestavou strojů a návodů jak se stát co nejzdravějším, nejzdatnějším a nejkrásnějším. V Americe jsem však byl ve fitness centru každý den. Nevím, nějak to tam patří a já se nevědomky přizpůsobuji. A dělá mně to docela dobře.

Překvapuje mne však znovu a znovu, že nás tam znají. Svět je dnes malý, je opravdu „globalizován“. V den svého odjezdu jsem vešel v malém univerzitním městě do již zmiňovaného fitness centra a první člověk, kterého jsem tam viděl, starší pán, mi říká, že mě zná, že mě před osmi lety slyšel kdesi v Kanadě přednášet. Kde kdo byl v Praze, byly tam jeho děti, sousedé, příbuzní, každému se Praha nesmírně líbí. Jenom nechápou, co se to děje v naší televizi. Chtělo se mi říkat, že já to také nechápu, i když by to nebyla pravda. Je to totiž až moc jasné, ale v Americe těžko vysvětlitelné. 

Václav Klaus, Deníky Bohemia, 24.1.2001